Alice, Patricie, Romana

Alice, Romana, Patricie - 8. část

6. března 2016 v 8:07


XXV. Lenka

Byly 4 hodiny ráno a ona stála u dveří od Alešovy a Tereziny vily a čekala, až jí půjde někdo otevřít. Nikdo však nepřicházel. Zkusila, zda je odemčeno. Bylo, a tak vešla do obří haly. Slyšela hlasy. Zase se hádali. Bože, mají dům velký jak kráva a nemůžou být každý na druhé straně, aby měli od sebe vzájemně klid, pomyslela si. Namířila si to rovnou do obývacího pokoje, hlasy přicházely z této strany. Než se tam dostala, hádka utichla. Nejdřív si myslela, že je po všem, ale jakmile vešla do dveří, bylo jí jasné, která bije. Tereza a Aleš nebyli sami. V křesle u krbu seděl Karel a mluvil tichým, pevným a věcným hlasem:

"Už mám dost těch vašich pitomostí. Jste jak rozmazlení spratci. Je mi srdečně jedno, co teď chcete, budete dělat oba to, co vám řeknu. Vytáhl jsem vás oba ze zapadákova a udělal z vás hvězdy. Co si o sobě sakra myslíte?" Zvedl se a bouchl pěstí o krbovou římsu.

Alice, Romana, Patricie - 7. část

7. února 2016 v 22:17
XXII. Alice

Byla nervózní. Nemohla se dočkat večera, až začne kino. Obvykle do kina chodila na poslední chvíli, dnes tam byla už půl hodiny předem. Dala si kávu z automatu. Byla hnusná. Nevydržela sedět, pořád přešlapovala, četla si plakáty k jiným filmům, ale nepamatovala si, co četla. Uvěřila tomu, že něco najde, pod sedačkou, za sedačkou. Pak zase věřila tomu, že je blázen. Konečně skončil předchozí film a ona mohla nakráčet do sálu. Jako první. Nikdo tam nebyl. Nikdo ji nesledoval, předpokládala. Rychle spěchala k sedadlu, u kterého si myslela, že najde nějaký vzkaz od Radka. Vzrušením ani nemohla dýchat. Ještě se ohlédla, zda je v sále opravdu sama. Byla. Podívala se pod sedadlo.

Alice, Romana, Patricie - 6. část

14. ledna 2016 v 5:44
XVIII. Alice

Z tvrdého spánku ji probudil nepříjemný zvuk budíku. Rukou ho shodila z nočního stolku, aby se vypnul. Bolela jí hlava. Zase. Pomalu vzpomínala, co v noci dělala a kam se dostala. Uvařila si kávu a prohrabovala se Radkovými věcmi až do 2 rána. Nic nenašla. Vypila tak dva litr kávy, jeho věci pečlivě prohledala třikrát. A nic nenašla. Pročetla dopisy, co si psaly. Bláhově si myslel, že tam něco přibylo, že tam něco zašifroval. Prohledala kapsy od kalhot a košil. Zbytečně. Proč si vlastně myslela, že něco najde? Doufala snad, že žije? Dala jí takovou naději jedná hloupá sms? Mobil mu mohl přece někdo ukradnout, mezi jeho věcmi, co se našly, přece nebyl. Je tak hloupá! Někdo si z ní vystřelil a ona tím teď ztrácí čas, místo toho, aby se posunula dál.

A přesto. Ten pocit někde uvnitř jí nedal pokoj.

Alice, Romana, Patricie - 5. část

13. prosince 2015 v 23:34
XV. Alice

Ležela v napuštěné vaně. Voda byla neustále horká, protože si teplou vodu připouštěla, vždycky když vystydla. Přemýšlela o Radkovi. Sice to chtěla nechat až na zítra a dnes jen odpočívat, případně si číst v posteli nějakou dobrou knížku dokud neusne, ale nešlo. Myšlenky se jí pořád vracely k Radkovi a SMS, kterou od něj (?) ráno dostala. To bylo ale přece nemožné. Vždyť zemřel, viděla ho v márnici. Mohl to všechno někdo naaranžovat? A proč by to dělal? Tady nejsme v žádném šíleném románu, ale v obyčejném životě. A já jsem zcela obyčejná, nezajímavá, řekla si nahlas. A co Radek? Jaké měl tajemství? Byla jeho smrt opravdu jen nehoda nebo je v tom víc? Odkud má začít? Možná od té debilní sousedky Patricie, možná spolu opravdu nic neměli. Vždycky Radkovi věřila, ale jakmile se začal o něco zajímat a ona nevěděla o co a on jí to nechtěl říct, semínko podezření bylo zaseto a začalo jí pěkně zžírat.

Ty krabice, napadlo ji najednou.

Alice, Romana, Patricie - 4. část

2. prosince 2015 v 18:24
XI. Alice

Seděla u svého stolu, popíjela zelený čaj a snažila se soustředit na práci, i když jí to zrovna nešlo. Po tom co omdlela, ji přenesli na pohovku a přivedli k vědomí. Přes doporučení jít domů, zůstala. Co by dělala doma? Jenom by o tom přemýšlela a stejně by na nic nepřišla. Nic nedávalo smysl. Mrtvý snoubenec jí psát nemohl. Někdo se musel dostat k jeho telefonu. Marně se snažila vzpomenout, kde ten telefon skončil. Naposled ho měl u sebe. V ten den co....nemohla to ani doříct. Myslet na to. Ještě se s tím zcela nevyrovnala.

Alice, Romana, Patricie - 3. část

29. listopadu 2015 v 16:30
VII. Alice

Zase ten pocit marnosti, nechutenství, bolesti žaludku, když viděla tu známou budovu. Práce. Její práce. Její trhlá věčně nešťastná kolegyně. Přitom ona sama by její problémy vyřešila hned. Rozvedla by se. Dle ní manžel její kolegyně byl buran, budižkničemu a debil. Je snadnější řešit cizí problémy než ty svoje, pomyslela si. Přemýšlela, co za hloupý seriál běžel včera, co zas bude muset poslouchat. Bylo to něco o doktorech? Nebo nějaká zahraniční cizokrajná telenovela? A proč na to někdo kouká? A proč se vůbec v dnešní době ještě někdo dívá na televizi? V době tolika možností nemusí. A přesto se lidi dívají a snad i víc na všechny ty blbosti.

Alice, Romana, Patricie - 2. část

24. listopadu 2015 v 8:58
IV. Alice

Domů přišla až v sedm večer. Zdržela se v práci. Zase. Marně přemýšlela, kdy tomu tak nebylo. Hlava ji bolet nepřestala. Ani po dvou prášcích. Dala by si kávu, ale ihned si to rozmyslela. Nalila si do velké sklenice vodu a na jeden zátah ji vypila. Byla tak utahaná. Tašku s nákupem nechala u dveří a zamířila rovnou do ložnice. Nerozsvítila. Tmy se nebála. Navíc byla přesvědčena o tom, že útočníka uvidí už z dálky, pokud bude tma. Sundala si jen kalhoty, navíc neměla sílu. Lehla si a snažila se usnout. Ale nešlo to. Měla pocit, že se ji ta hlava rozskočí. V leže se pustila do hledání prášku, šátrala po nočním stolku. Určitě tam jsou, má je tam vždy nachystané.

"Hledáš tohle?" Ozval se hlas. Jeho hlas.

Alice, Romana, Patricie - 1. část

23. listopadu 2015 v 9:56
I. Alice

Lepší a horší dny. Neví, proč některé jsou lepší a jiné horší. Prostě to tak je. Například dnes to vypadalo
na jeden z těch lepších, ale pak na cestě do práce (těsně před odbočkou z hlavní silnice a těsně před tím, než se na chvíli ocitla v protisměru) si vzpomněla na svého dědečka, který už několik, vlastně mnoho let nežije. Rozesmutnilo ji to. I po tolika letech. Najednou jí přišlo, že ji to bolí víc než tehdy. Což přece není možné. Nebo ano? Ale vždyť se říká, že čas vše zahojí. A proč se to vlastně říká? Je to pravda? A proč si zrovna teď kladu takové otázky, přemítala.
 
 

Reklama