Můj marťan našel opět housle

24. července 2018 v 15:44 |  Téma týdne
Nedávno jsem dočetla knihu, kterou jsem rozečetla před 2 lety, Najděte si svého marťana od Marka Hermana. Přednášel na jedné konferenci, které jsem se zúčastnila a hned mě zaujal vlastním příběhem, který nám vyprávěl.



Co se mi ihned vybaví, když si na knihu vzpomenu jsou následující věci:
Často mi lidé říkali. Něco se pokazilo. Náš vztah se pokazil. Kde se stala chyba? Odpovídám, že nic samo se nepokazilo, nestalo, je to výsledek dlouhodobé komunikace mezi vámi. Dost jsem nad tím přemýšlela a musím uznat, že něco na tom bude.

To, co dítěti předáte do 6 let, jak se k němu budete chovat, jestli nebo ne si ho budete všímat, zda ho necháte vyřvat v postýlce, se projeví v celém jeho v životě, v tom jak bude jednat a jak se bude rozhodovat.

Každá maminka by si na sebe měla udělat aspoň hodinu času denně. Jen na sebe. A tím nemyslím žehlení. Do teď jsem si na sebe hodinu denně nestačila vyšetřit.

Nevím, kde se vzaly všechny ty americké příručky o výchově, které radí nechat dítě vyplakat v postýlce, je mi z toho úzko.

Samozřejmě jsem to napsala svými slovy, tak jak mi to utkvělo v hlavě.

A mě napadlo při tom čtení o plakání v postýlce: "Tohle jsem potřebovala slyšet."
A pak jsem si řekla, proč jako? Proč potřebuji ujištění, že to co dělám, jak vychovávám, že je to správné a tak to má být. Proč si jako matka nevěřím a bojím se selhání. Kde se stala chyba?
Následně jsem si vzpomněla, jak jsem byla kdysi dávno na návštěvě, to jsem v hlavě děti ještě vůbec neměla. A moje kamarádka nám v průběhu večera řekla, že jde uspat malého, ať se bavíme, že pak přijde. Do hodiny přišla. A mně vůbec nepřišlo nenormální, že tam je v pokojíčku, uspává a čte pohádky. Brala jsem to jako normální věc. Proč jsem si na to nevzpomněla před pár měsíci, kdy mi okolí tlouklo do hlavy, jak malého rozmazluju.

Což jsem si vyslechla opět znovu, když jsem byla u rodičů, protože mně prostě není líno ani blblé být s malým v pokojíku než usne. On kouká na mě, směje se a pak usne. Jsem tam tak 15 minut.

2 měsíce s námi Šakalík spal v posteli, protože v postýlce nevydržel celou noc, plakal tam. Pořád jsem si říkala, že dělám správně, že ho určitě něco trápí, asi zub co leze a nejde vidět. A taky jsem pořád poslouchala, jak ho rozmazluji a že si zvykl a podobně. Vylezl zub. Ale stále nechtěl být v postýlce, jen přes den.
A ejhle po 2 měsících, kdy jsem byla slisovaná jako česnek a spala s hlavou trčící z postele, vylezly 2 stoličky. A co se nestalo, malému přestala v noci vadit postýlka a spí tam celou noc. Jasně, někdy se vzbudí a potřebuje pomazlit, ale pak ho uložím a spí tam dál.

Kde se stala chyba, ve mně nebo ve světe? Proč se dneska na maminky často nahlíží jako na rozmazlující bytosti, které nic nestíhají.
To také poslouchám často, kolik toho kdysi maminky nestihly. Ale já si opravdu neválím šunky a celý den se nezastavím (ano teď píšu článek, když malý spí).
Kupodivu tady na blogu to od lidí neslýchám, tady jsou všichni tak nějak tolerantnější a hodní:-)

Jako maminka bych si měla víc věřit.
A následně pištím, protože obývákem prošel pavouk. Bože, jak já můžu být matka?!

Tenhle článek je taková změť mých myšlenek, tak to nemá hlavu ani patu, to se omlouvám.

A protože potřebuji v sobě probudit již schovaného marťana (jak jsem se dočetla v knize), vyhrabala jsem zaprášené housle a zkontrolovala jejich stav. Housle ok, smyčec to odnesl. Musím mu nechat vyměnit žíně. Docela náročné v mém kraji sehnat opravnu houslí.
Potřebuji hrát, nejsem žádný virtuóz, hraju pro radost, relax a uklidnění. Dneska půjdu pohledat noty, protože jsem už všechno zapomněla a musím se rozpomenout jak je to s křížky, béčky a odrážkami. A pak až večer Šakalík usne si jen tak pro radost zahraju. Nahoře, abych ho nerušila.

Knihu doporučuji všem, kteří potřebují pohladit na duši.
To já potřebuji. Potřebuji vědět, že jsem nejlepší mamka na světě:-)

A tím zdravím všechny maminky, které se občas chtějí zavřít na záchodě, útect a vyplakat se, protože mají pocit, že to nezvládají a nebojí se to přiznat:-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MOE MOE | E-mail | Web | 24. července 2018 v 18:10 | Reagovat

Naprosto-absolutně-stoprocentní souhlas. Teda až na uspávání. Tedy, záleží na situaci. Když si malý bez problémů sám hraje a sám si povídá, nevidím důvod na něj koukat dokud neusne. Teda doufám. Co ty myslíš?

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 24. července 2018 v 18:43 | Reagovat

Nejlepší mamky o sobě taky pochybují, takže jo, jsi :-)
Jsi ta nejlepší máma pro svoje dítě a to vím jistě :-)
Je jasné, že si sem tam nebudeš jistá. K malým Škalíčkům návod nedávají a i kdyby, stejně by podle návodu nefungoval :-)

Jo a jestli Tě to zajímá, tak já, když doma potkám pavouka, volám kterékoliv z mých dětí... Sama to nedám...

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 24. července 2018 v 18:45 | Reagovat

Patnáct minut...? To je přece nádhera. Já Druhorozeného (Prvorozený nepotřeboval) uspávala dýl, musela jsem ho držet za obě ruce. Usnul kolem osmé, o půlnoci se vzbudil a to jsem si ho musela vzít do postele.
Ano, je rozmazlený, ale nemyslím, že je to tím, že jsem ho uspávala a nenechala řvát (teda nechala, ale on vydržel neskutečně dlouho, to fakt nešlo).... :-D
Věř si matko, jsi pro Šakalíka ta nejlepší na světě...jediná, milující matka, žádná taková tu už NENÍ...!

4 padesatka padesatka | E-mail | Web | 24. července 2018 v 18:46 | Reagovat

[2]: Ty brďo, Baruško, zase ve shodě... :-D

5 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 24. července 2018 v 21:03 | Reagovat

[1]: Přes den obvykle sám a v klidu:-) ale večer jak kdy a hodně pláče pokud tam s ním člověk není dokud neusne:) kdyby si tam jen hrál, broukal a pak usnul tak bych tam nebyla:)

[2]: takové pěkné čtení:-) tak s těmi pavouky v tom nejsem sama

[3]: že jo? mně taky přijde 15 minut jako luxus:) když si vezmu jak plakal před tím a třeba jsem mu 40 minut četla a pak byl vzhůru taky o půlnoci a už tam neusnul

6 Martina Martina | E-mail | Web | 24. července 2018 v 22:14 | Reagovat

Vraťte také knihu četl, byl z ní nadšený, ale to jen na okraj :-) já sama matkou zatím nejsem, ale už teď se upřímně ztrácím ve stylech "špatné" a "dobré" výchovy.
Co si pamatuju, tak nám babička s maminkou předčítaly stovky příběhů, dokud jsme neusnuli. Ten čas nám věnovaly. A nemyslím, že bych byla rozmazlená, naopak věřím, že mi to pomohlo ve paní slohů, ve čtení a komunikaci jako takové.
Takže souhlasím s tebou. Deptat svoje dítě už odmalička nezájmem (jinak se to nazvat nedá - ignorovat pláč svého dítěte přece musí být doslova mučivé)? To mi nepřipadá zrovna šťastné.

7 Víla Víla | Web | 24. července 2018 v 23:17 | Reagovat

Oni vždycky všichni ostatní vědí úplně nejlíp jak vychovávat, jak se chovat, co dělat. Ale nikdo jiný Šakalíkova maminka není. To ty jsi jeho máma a je tedy pouze na tobě, jak se k němu budeš chovat. A my tady všichni víme, jak moc ho miluješ, a že bys pro něj neudělala nic, co bys považovala za špatné. Takže si ho klidně rozmazluj, jak jen chceš. I když zrovna to, že si ho vezmeš k sobě, když pláče, podle mě není rozmazlování, ale normální empatie. :)

8 bluesovka bluesovka | 25. července 2018 v 10:26 | Reagovat

Měla jsem tři holky. Se všemi jsem usínala, držela za ruku. Nebo jem se natáhla mezi ně u nás v ložnici, každou jsem musela držet za ruku a povídala pohádku. Tak jsem si je naučila. Někdy to bylo fakt hrozný, jak samy nechtěly usnout. A pak to začalo ustávat, jak rostly, tak se osamostatňovaly. Milá klávesko, dnes jsou to dospělý ženský a dělaj to samý se svýma dětma!! :-D Neřeš to, dělej si sama co chceš, netrap se tím, prostě si buď se Šakalíkem a vychovávej si ho jak sama cítíš. A buď šťastná. :-D

9 beallara beallara | 25. července 2018 v 11:31 | Reagovat

Mnohokrát jsem seděla u postýlky a zamilovaně hleděla na ten dar v postýlce. A zůstalo mi to dalších 30 let. Stále se dívá zamilovaně na své dospělé dítě a to mne občas sere a hodně.
Víš co je zajímavé, dívám se na Soptíčka a ta láska je úplně jinačí.
A tak to má být, nemají se míchat jablka a hrušky, že :-|  :-)  :-)

10 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 25. července 2018 v 12:45 | Reagovat

Vychovat a cepovat mimino do jednoho roku je opravdu volovina..myslim ze to děláte dobře a na přísnost budr ještě dost času...

11 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 25. července 2018 v 12:47 | Reagovat

Já vás všechny, moje blogové maminy, neskutečně obdivuju a věřím, že jste pro své děti těmi nejlepšími matkami <3 a nemůžu se dočkat, až se jednou konečně taky přidám do vašeho "klubu".. :D
Housle jsou fajn, já se několik let učila na klavír, než mi ho moje nová učitelka úspěšně neznechutila. Trvalo dlouho, než jsem si k němu zase sedla a brnkala si pro radost. Ovšem na to, kolik let jsem strávila v ZUŠce a kolik hodin jsem věnovala hudební nauce, tak jsem vlastně noty, natož pak všechny ty křížky, basové klíče a béčka (ježiši, existuje to že jo? :D) nikdy nepochopila... :D

12 beznadějná romantička beznadějná romantička | E-mail | Web | 28. července 2018 v 21:58 | Reagovat

jen hraj.. také občas prostě potřebuji vytáhnout flétnu, nebo začít zpívat :-)

13 Jana Jana | E-mail | Web | 29. července 2018 v 10:08 | Reagovat

Herman byl fajn, než se kontaktní rodičovství dostalo do módy a je toho všude plno. Teď je spíše zlatou střední cestou. Někdy to přepískne :) Ale knihu jsem nečetla, dávám teď prostor Galaxymu a Solter (haha, nečtu nic, krom faktur a mailů klientům :D).

Nevím, zda mám tak skvělého muže nebo za to může to, že jsem na něj jednou ječela, že ať se opováží tohle ještě jednou mému synovi udělat, tak ... Mno... Každopádně on sám si hodně čte, hledá si názory psychologů atd., takže sám mnohdy navrhne něco, co vypadá, že mne omezí, ale ve výsledku máme spokojeného Sviště :) To je třeba to spaní - já bych už tak ráda spala "sama", jenže když jsem pak s manželem v posteli, tak jsem nervní a nemůžu spát, že mne chlap vyžene za dítětem :D :D

Já nezačnu hrát na kytaru, přestože se nám tu pořád nějaká vyskytuje ... začala jsem zase jezdit na koni ... <3

14 veruce veruce | Web | 29. července 2018 v 23:13 | Reagovat

Já si toho Hermana budu muset přečíst, zaujalo mě to.

A jinak jak už tu někdo psal - každá dobrá máma o sobě (občas) pochybuje a každá normální máma chce občas od dítěte utéct (a nejen na záchod, tam mě totiž do minuty najde). Pokud z toho, co děláš, máš dobrý pocit, nemůžeš to dělat špatně 8-)

15 Atheira Atheira | Web | 4. srpna 2018 v 20:57 | Reagovat

Když zaseješ kus ztvrdlýho bobku, strom ti z něj nevyroste... Co plácám? No, jenom to, že každý nakonec dostaneme to, co si zasejem. A jestli někdo od mimina své dítě učí tomu, že ti nejbližší se nechávají bokem, když se nehodí, vyřvat, vybrečet o samotě, nemůže se potom divit, když ho dospělé dítě v nepříjemné situaci odkopne a nechá ho v tom plácat taky o samotě.  

Touhle naprosto normální a zdravou péčí neučíš syna závislosti a neschopnosti, ale tomu, že jsi tu pro něj a věř, že když tak budeš pokračovat dál, jednou tu i on bude pro tebe, protože se naučí, že je to normální. Taková správná výbava a nenarušená psychika se člověku neztratí, ba naopak. Ale když se to s ní pohnojí hned na začátku, těžko se pak shání.

Matka nejsem a nechci být, přesto mi prostě přijde normální, že dítě uspáváš, dokud neusne a nevybodneš se na něj. Pamatuju si, že v předškolním věku jsme měly se sestrou postele přisunuté dohromady (pak už ne, to už jsme chtěla každá svůj kout), ale nějak si z dětství nevybavuju, že bych třeba měla pocit odstrčenosti, máma nás nikdy nenechávala řvát, vždycky tam byla, dokud se situace neuklidnila, vysvětlovala, uklidňovala. I když už jsme byly větší a bály se kdovíčeho... Podle mě je prostě důležitý, aby už jako malý věděl, že tu pro něj někdo je.

16 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 4. srpna 2018 v 21:08 | Reagovat

[6]: nevím co to je teď za trend nechat dítě plakat však on usne

[7]: tak to máš naprostou pravdu že všichni ostatní to ví nejlépe:)

[8]: já už jsem taková povaha že se občas trápit určitě budu

[9]: a proč tě to sere?

[11]: jojo béčka existují ale k čemu jsou:-D jojo ke snížení tónu?!

[10]: taky si myslím:)

[12]: zvuk flétny mám moc ráda:)

[13]: Herman mi tu ležel dlouho, před tím jsem si nevšimla že je tam tolik kapitol k dítěti a rodičovství:) to jsem nevěděla že kontaktní rodičovství je v módě

[14]: Hermana Ti klidně pošlu:)

[15]: taky jsem vždycky říkala že matka být nechci, pak jsem si myslela že děti vlastně nemám ráda protože když se někdo objevilo mimino tak jsem hned k němu neletěla a nepusinkovala ho jako kamarádky,pak jsem pochybovala jestli vůbec matka můžu být a pak to na mě přišlo a miminko jsem chtěla:)ale pochybuju pořád

já vlastně nevím kde se to tu vzalo, dítě odložit a nechat brečet ještě v diskuzích mě štve jak zastánci tvrdí že to není nechat plakat že tam chodí v intervalech ale co si to miminko asi myslí když máma přijde něco řekne a zase odejde

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama