Patálie

15. května 2018 v 23:26 |  Tak nebo tak
Tohle bude změť a nejspíš poslední článek na dlouhou dobu.


Byla jsem na několik dní mimo domov. Trochu jsem se toho obávala, ale bylo to dobré. Nečekaně jsem se setkala s kamarádkou ze základní školy, s kterou jsme si hrály jako děti. Vzpomínaly jsme na její žlutý batoh a taky na to, jak jsme hrály ruskou schovku a na kolech na policajty a zloděje.

Znovu jsem objevila Mikulášovy patálie a začala je číst Šakalíkovi. Tuto knihu mám zafixovanou jako nejoblíbenější v dětství, ale vlastně jsem ji nejvíc četla jako dospělá. Úplně jsem zapomněla, jak je vtipná. Našla jsem i druhou knihu Mikulášovy prázdniny. Obě jsem si vzala domů a budu je Šakalíkovi číst, protože včera mě naprosto rozsekal Polívka. Tato kniha si zaslouží Nobelovu cenu za literaturu. Miluji, jak je psaná z dětského pohledu.

A taky jsem objevila znovu kapely, které jsem už děsně dlouho neposlouchala - Pearl Jam a Paramore. Příjemná změna po tom punku a Billy Talentovi. Ale k Billymu se vrátím, takový punk je prostě třeba.

"Výletem" mimo domov jsem si uvědomila, jak jsem se sama izolovala od okolí a postupně naprosto uzavřela do sebe. Je pro mě čím dál těžší být mimo domov. Jsem už vlastně doma skoro rok a půl, protože jak jsem byla těhotná měla jsem v práci home office a pak nemocenskou.
Přestože denně chodím ven, vyřizuji různé věci, mám tu pravidelně nějakou návštěvu, na kterou se těším, jsem pak nejradši sama (tím myslím sama se Šakalíkem). Jako by pro mě bylo těžké jít ven ze své pohodlné zóny, kde prostě můžu být se svým nedefinovatelným smutkem, protože okolí to najevo dát nechci. Takže když jdete ven tak se usmíváte. Nevím, proč vlastně čekám od lidí, že budou čekat, že budu v pohodě.
Je pravdou, že pozornější si všimnou, že není vše v pořádku a ptají se mě: "Je Ti něco."
A já vždycky odpovím, že nic. Nevím, jak jim vysvětlit, že to není dobré. Protože když se o to pokusíte, tak vám každý řekne, ale vždyť máš miminko, nejšťastnější období v životě.
Ano já to vím. Jen prostě nevím...

Protože ten kdo rodil první dítě 6 hodin a druhé 2 hodiny a všechno šlo hladce a bylo naprosto v cajku nepochopí, proč jsem se rozhodla druhé dítko nemít a kroutí hlavou (tohle muselo ze mě ven a pak si dám pomyslnou facku, že je na čase to nechat být a jít dál, protože to bylo jeden den, vlastně dva a je to už dávno).

Připadám si hrozně nešťastná. Přestože se denně raduju z malých věcí, taková denní malá štěstíčka, tak to nedokážu vstřebat jako jeden velký celek a celkově se naladit na pohodovou vlnu.
Možná jsem opravdu tak nešťastná povaha, jak říká manžel, že se nedokážu netrápit, že si vždycky najdu něco, co mě bude trápit.

V jistém ohledu jsem se uzavřela i před manželem, ale on mi prostě teď nemůže pomoct.

Měla bych zase začít hrát na housle, protože to mě uklidňovalo a v bytě jsem nemohla, protože sousedi si stěžovali na hluk. Teď by to možná vadilo Šakalíkovi, Protože bych musela začít od A, podívat se na noty, křížky, béčka, polohy, naladit housle, které dlouho leží nahoře (budou rozladěné fest), najít noty, stupnice, etudy, kalafunu. A taky vím, že by mě z toho bolela záda a prsty než bych si zase zvykla, protože naposledy když jsem začala hrát po letech tak to bylo.

V neděli po dlouhé době budu sama s kamarádkou ve větším městě v kavárně. Ani si nepamatuji, kdy jsem tak někde byla. Šakalíka bude hlídat manžel. Sama jsem to navrhla, protože je třeba vylézt ze své ulity. A i když mi to už teď připadá jako převelice těžký úkol pro mě samotnou, těším se. Doufám, že nám nezničím auto. Nejsem na něj zvyklá, protože jsem jezdila služebním a pak mi řízení nebylo doporučeno, tak jsem s tím naším obrem jela tak 5x. Ale víc než já se určitě bojí manžel. Musel by jezdit do práce mastnou tyčí jak říká (autobusem).

Už nechci v životě nic jíst, protože když se na sebe dívám, nejradši bych se poblila.

Já prostě už nedokážu být šťastná...ne šťastná to není to správné slovo, srovnána, v klidu, bez té bolesti uvnitř.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | Web | 16. května 2018 v 8:36 | Reagovat

I ty jedna ťukavá....

V řádcích i meziřádčí mi chybí, jestli jsi zkusila o té bolesti mluvit s nějakým odborníkem, jak jsme tě tu do něj onehdá tlačily?

Kamarádka mi onehdá říkala, že se konečně rozjíždí projekt Máma v úzkých. Ještě to není kompletně propracované, ale i tak ti posílám odkaz http://www.usmevmamy.cz/index.php/mama-v-uzkych
Třeba to bude úplně mimo...a nebo tam třeba najdeš něco od čeho se odrazit ;)

Tak přeju hodně síly..a nezapomeň že víc hlav víc ví ;)
A stejně budu vyhlížet i ty malé radosti května 2018 :)

2 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | Web | 16. května 2018 v 8:38 | Reagovat

Trpím nadužíváním slova onehdá :))

3 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 16. května 2018 v 10:01 | Reagovat

Setkání a pokecání s kamarádkou je určitě fajn, přijdeš na jiné myšlenky a odreaguješ se od určitého stereotypu. Auto bych možná nechala doma a dala si k tomu pokecání dvojku vínka 😀

4 beallara beallara | 16. května 2018 v 14:48 | Reagovat

Pokud opravdu toužíš vše změnit, je ta cesta k odborníkovi, cestou správnou.
Můžeš mne za má slova nenávidět a přesto, nebuď na to sama, důrazně opakuji, neuzavírej se i před mužem.
Nestydím se, psychiatr a psycholog nejsou sprostá slova, mne postavili na nohy a dali mi šanci na plnohodnotný život.
Stejně jako Bloudík, i já se těším na květen :-)

5 veruce veruce | Web | 16. května 2018 v 16:16 | Reagovat

Občas stačí málo a člověk je rázem v tom stereotypu mateřské zase rád. Ono to ale čas od času vážně chce změnu - setkat se s dalšími lidmi ať už dítětem nebo bez něj nebo něco zajímavého podniknout.
Uzavírat se ale není dobrá cesta, obzvlášť když je potřeba zpracovat něco tak zásadního, jako je porod. Když už nechceš s nikým mluvit, tak aspoň piš. Což mi připomíná, že ti dlužím odpověď na mail, tak až se k tomu večer dostanu, tak ti k tomuhle napíšu i něco osobnějšího 8-)

6 Axina Axina | Web | 17. května 2018 v 9:44 | Reagovat

Z celého článku na mne působí nejvíc alarmujícím dojmem věta "Už nechci v životě nic jíst, protože když se na sebe dívám, nejradši bych se poblila."
Máš sama dostatečně široký rozhled na to, aby sis uvědomila, kam až by tohle mohlo dojít...

Myslím si, že potřebuješ zaměstnání. Klasické zmítání se mezi rodinnými a pracovními problémy. Paradoxně pak budeš spokojenější :-)
Sice ses nedávno rozhodla pro výhradní péči o dítě a všichni na blogu ti to odsouhlasili, ale to ještě neznamená, že je tak správně.
Můj názor: Pokud ti zaměstnavatel nabízí home office, ber to. Když to nepůjde, tak to nepůjde. O přerušení rodičovské dovolené lze žádat i opakovaně.

7 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 17. května 2018 v 12:16 | Reagovat

Mikulasovi patalie...cetli jsme je kdysi na cundru....V posledni době mne zaujala Posledni aristokratka, opravdu vtipné napsane...Jinak doufam, že nalada budr lepsi, asi to chce "klid a nohy v teple" i když to se dobře radi,ale... ;-)

8 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 17. května 2018 v 16:54 | Reagovat

Stejně jako rozumné kolegyně v komentářích přede mnou i já se obávám, že pokud svou vnitřní bolest nebudeš sdílet s někým kompetentním a ještě ke všemu se chceš odmlčet z blogu, tak to nebude ku prospěchu, ba naopak. A jak psala Axina - home office ber! Vždycky to můžeš zase zrušit, přijdeš na jiné myšlenky a peníze navíc se budou také hodit :-) navíc co až pak budeš chtít zpět do práce, ale zaměstnavatel už nebude mít zájem? Klávesničko, přeju ti ať brzy ten vnitřní klid zase pocítíš... :)

9 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 17. května 2018 v 19:49 | Reagovat

Prosím, takhle ne. Neuzavírej se, naopak se otevři rozumnému člověku ( odborníkovi), který ti pomůže se pochopit. Máš Šakalíka, to je maxi důvod k tomu, aby ses nedala a postavila se svému trápení čelem. On potřebuje silnou maminku, také si myslím, že tvůj člověk nejbližší - tedy tvůj muž - by měl o tvých trápeních vědět. Kdo jiný, proboha! Moc,moc držím palce, ale fakt doporučuji otevřít se a svěřit se. :-)

10 Jana Jana | E-mail | Web | 18. května 2018 v 13:17 | Reagovat

To mne mrzí. Ale nemyslím si, že bys byla izolována. Ono je děsně těžké být máma. Zrovna teď někdy mi to říkal doktor, když jsem se mu sesypala v ordinaci. Manžel mi se vším pomáhá, Svist je zdravý a klidný, tak přeci nemůžu mít starosti, Ne? Můžu. A věř tomu, že práce nepomůže. Bude tě stresovat ještě více, než jsi. Ja kolikrát vypnu telefon a jen si čtu na gauči. Nebo ležím a hladim kočku. Aktivně odpočívám. Nic nedělám. Je fakt, že mezi lidi se dostávám kvůli práci, ale mám hrozně výčitky kvůli malému. Jestli by mu nebylo lépe na hřišti než na firemní akci. Která je sice na 3 hodiny a bude tam mít chůvu,  ale i tak ... teď jsem hledala kavárnu s dětským prostředím, kde by bylo školení. Našla jsem úplně super. Jenže pak jsem si uvědomila, že tam chci s malým dělat blbostí já a ne chůva. Teď se dohadujeme s sefovou nad deadlinem,  který bych BEZ Sviste zvládla. Jenže s ním prostě není nic jako bez něj. Když to jeden den vypadá, že zvládám práci luxusně, druhý den se od něj nehnu a na práci nesahnu. A nemluvím o péči o domácnost ... Je to prima pdreagovani, ale jen proto, že už je mi jedno, jestli mne vyhodí nebo ne...

11 Víla Víla | Web | 18. května 2018 v 21:15 | Reagovat

Já mám strašně osobní a debilní otázku. Ale chci ji napsat takhle veřejně, protože to tady čte víc lidí a možná se nad tím někdo, kdo to třeba cítí stejně, zamyslí... Odpovídat mi samozřejmě nemusíš, ale pokud bys chtěla, e-mail znáš...

A teď k tématu. Zaujala mě věta: "Já prostě už nedokážu být šťastná...ne šťastná to není to správné slovo, srovnána, v klidu, bez té bolesti uvnitř." A ta otázka... Nebereš hormonální antikoncepci? Přesně takhle jsem se cítila předcházejících šest let. Až mi Kladeňáček dal pomyslnou facku, tak jsem se rozhodla ji vysadit. Půl roku než se mi srovnaly hormony, ale konečně už zase dokážu cítit, že jsem uvnitř srovnaná...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama