Maminka se už taky vyplakala podle Estivillovy metody

8. května 2018 v 23:24 |  Šakalík
A teď vám povím celou pravdu, co jsem provedla. Možná si někdo řekne, že jsem blbá, někdo jiný, že jsem praštěná, někdo další mě třeba odsoudí. Napsat to však musím, protože jednak doufám, že moje zkušenost někomu pomůže v období velkých pochybností a jednak to ze sebe musím dostat.


Už jsem tady psala, že Šakalík poslední dobou špatně spí. V postýlce nechce spát skoro vůbec. A tak ho s manželem dáváme k nám do postele, jsme oba rozlámaní, nevyspaní a já se budím děsem, zda jsem ho nezalehla. Trvá to tak 3, teď už vlastně možná 4 týdny.

Když nepočítám první 3 měsíce, tak jsme vlastně se spaním Šakalíčka problém neměli. Dali jsme ho do postýlky se Řvousím (jeho oblíbená hračka) a on si tam spokojeně usnul a spinkal 8-10 hodin.
Občas v postýlce nechtěl spát, tak jsme ho dali k nám do postele. A vždycky za to mohly zuby. Jakmile zub vyrostl, postýlka mu nevadila. Tak jsme si s manželem říkali, že na tu bolístku nechce být sám a neřešili jsme to.
3 až 4 týdny zpátky nastal problém s postýlkou a my usoudili, že to je zase zubem. A taky jsme časem viděli, že se mu tam klube. Ale klubal se dlouho.
Po 2 týdnech ve mně začaly hlodat pochybnosti, jestli mu nevadí ještě něco. Nebo co se to vlastně děje. Napadlo mě, že to může být i forma separační úzkosti, protože Šakalík chtěl být hodně s námi. Dovedl si hrát sám, ale obvykle vyžadoval, ať někdo sedí u něj (a nesedí například u počítače nebo na sedačce).

Pochybnosti se zvětšily, když tu byla kamarádka a divila se, že už nespí v postýlce jako dřív. A pak když se začali divit mí rodiče. A pak to začlo. Už jste si ho rozmazlili. Tak krásně Ti spal v postýlce a teď ne a už Ti nikdy spát v postýlce nebude. Manžel se zas bál, že z něj udělám šimpanze. Ne proto, že by spal s námi, ale protože za ním hned letím, když brečí. Tak podle mě tam samozřejmě hned neletím, ale je to úhel pohledu, co je pro koho hned, chvíle a za dlouho.

A do toho moje povaha a už to jelo. Dělám to dobře? Zase to dělám špatně? Tak co mám dělat?! Když ho nechám brečet, ublížím mu? Když ne tak taky?
A tak jsem si hledala na internetu a četla toho mraky. A vždycky mi přišlo, že jsou 2 metody - buď nechat miminko vyplakat podle Estivillovy metody nebo taky tzv. kontrolovaný pláč anebo ho brát k sobě podle potřeby. Všude se samozřejmě dušovali odborníci. A že dělali výzkumy. A jen tohle je správné, protože bla. A jen tohle je správné, protože bla bla.
Já chtěla najít něco třetího, aby Šakalík spal u sebe, ale bez vyplakávání.
Tak jsem se ptala manžela, co budeme dělat a jak to budeme dělat. Ten mi řekl, že mám 2 možnosti buď ho nechat vyplakat nebo ho brát k nám do postele. Tohle jsem slyšet nechtěla.
Takže jsme se hádali, já byla protivná, protože jsem si připadala bezradná a v té bezradnosti jsem si připadala sama a neschopná. To je to! Člověk si přijde děsně neschopný, jako že jako matka selhal, protože jeho miminko nespí a nespí v postýlce a všechna miminka tak přece spí. Takže co ty špatná matko děláš špatně?!
Víte, ono někdy, když je vám nejhůř a vy si nevíte rady, rada pomůže, ale tak hezky řečená, ne že si po ní připadáte jako idiot.

Volala jsem mamce. To je po manželovi můj druhý rádce. I když to máme mezi sebou někdy divoké, prostě jí v tomhle důvěřuji. A mamka mi řekla, na to se názory liší, buď ho nech vyplakat nebo ho vem k vám. Ptám se mamky, co bys udělala ty? Nechala vybrečet. Vzadu slyším svého otce, jak tam huláká, že jsme si ho rozmazlili!

Napsala jsem Slovanské mámě. Rychle reagovala. To se mi ulevilo. Pomohla mi. Jednak vlídným slovem, jednak tím, jak to napsala, protože mě to povzbudilo a na chvilku jsem se uklidnila. A doporučila mi webovky, které jsem si pročetla, spíš proletěla, protože kvůli zádům jsem nechtěla a ani nemohla sedět dlouho u PC.

Taky jsem si četla o té vyplakávací metodě. To se mi vůbec nelíbilo. Nevím, kde se vzala ta myšlenka, že malé miminko, které teprve poznává svět, je už velký manipulátor, a proto brečí a nespí v postýlce. Proč tak toužíme po tom ho na 12 hodin odložit do postýlky a nechat ho tam dokud neusne. Ano vím o těch intervalech a že tam člověk má jít a ujistit miminko, že to je v pořádku a že ho máme rádi, ale bude tu samo na tu svou bolest, trápení a my zase půjdeme pryč. Ale já si říkám, co si o tom takové miminko asi myslí? Mamka přišla, něco mi řekla a zase odešla a nechala mě tu.
Taky jsem četla, že miminko je schopno už se přes noc nebudit na krmení. A na to lidi přišli jak? Když se Šakalík v noci vzbudí, tak někdy vypije jen 90ml, ale někdy i 180ml na jeden zátah a to podle mě svědčí o hladu.

A tak se to ve mně mlelo a já byla zoufalá a tak jsem chodila pořád přes prahy a podobné blbosti, co musím dělat a musím je dělat o to víc, když jsem pod tlakem.

Nakonec jsme se rozhodli k mé velké nevoli zkusit tu vyplakávací metodu nebo kontrolovaný pláč nebo jak se to přesně nazývá. Nebyla jsem o tom přesvědčena. A tak byl pověřen manžel (protože všude se dočtete, že musíte být nekompromisní a pokud nejste o tom přesvědčeni, miminko to pozná a metoda nezafunguje), že tam bude chodit v určených intervalech a říkat tu jednu a samou větu.
A Šakalík plakal. Vlastně řval. Řval a byl rudý a celý mokrý jak řval. Řval minutu, 3 minuty, 5 minut, 7 minut, 15 minut. Půl hodiny jsme to vydrželi! Manžel by vydržel asi ještě déle, přestože se v knihách píše, že se má dítě nechat plakat max 20 minut tuším. Ale já se nasrala (doslova takto) a když jsem slyšela malého, jak se z toho pláče zajíká a nemůže popadnout dech, řekla jsem manželovi, že vyplakávání je největší pí...., co jsem kdy slyšela a tohle už nikdy dělat nebudeme! To už jsem měla Šakalíčka v náručí a brečela jsem s ním. A myslím, že tehdy manžel pochopil, jak mě to trápí a jak tohle pro mě muselo být strašné.

A tak se ptám. To si opravdu někdo myslí, že to miminko usne, protože pochopí, že má spinkat? Já si myslím, že miminko usne vyčerpáním, z toho jak pláče a nikdo mu nejde na pomoc. Je tam sám malý opuštěný tvoreček, bezbranný spolehající na své rodiče, kteří nepřijdou a když už přijdou tak něco řeknou a odejdou.
Náš Šakalík jakmile se uklidnil, usnul mi na rameni. Dala jsem ho do postýlky a tam spal asi do 2 rána, kdy se vzbudil a chtěl být s námi, tak spal u nás. Manžel mi hned sám řekl, ať ho dám k nám.

Zkušenost opravdu k nezaplacení, protože tohle mi pomohlo si uvědomit, že tohle našemu dítku dělat nebudu. Jen doufám, že jsem mu tím jedním večerem neublížila. Řekla jsem manželovi: "Takoví jsme rodiče, on nás volá uplakaný, trápí ho něco zub nebo že je sám nebo spoustu zážitků ze dne, které neumí zpracovat a my ho tam necháme brečet." A proč to? Protože se každý ptá a jak spinká a spí u sebe a jak to že ti tam nespí a dělej to tak nebo tak. Proč se nikdo neptá a jak si užíváš mateřskou? Je to super být doma s miminkem, že?

Když vztek na sebe samu opadl, dumala jsem, jak to udělám následující večer. Vtom jsem si vzpomněla na titulek článku, který jsem zahlédla na webu, který mi doporučila Slovanská máma. Bylo to cosi o křtu knihy. Napadlo mě to! Budu Šakalíčkovi číst pohádky, dokud neusne. Proč mě to nenapadlo dřív? Protože jsem pitomá. Pitomá v tom, že poslouchám, řídím se radami odložit miminko ať si rychle usne samo. Ale my přece miminko chtěli a věděli jsme, že se mu budeme věnovat. Nepořizovali jsme si ho, abychom ho odložili!
Vždyť děda mi vyprávěl pohádky o zajíčkovi a všude to vidím kolem sebe, jak maminky čtou dětem před spaním pohádky.
Tak jsem následující večer Šakalíčkovi umyla zoubky, přebalila ho, uložila ho do postýlky, což se mu nelíbilo, dala mu Řvousího a začala číst. A to se mu líbilo, smál se, řádil, rotoval celou postýlkou. Ale pak se zklidnil, lehnul si na bok a pomalu usínal. Ale občas mě zkontroloval, jestli tam jsem. Tak jsem četla tišeji a tišeji až jsem šeptala a on usnul. Do 15 minut spinkal!
Manžel koukal jako puk! Už spí? Tys ho uspala čtením? Sakra, chtěl jsem tady teď dělat kravál (právě přidělával obložky na futra a evidentně nepočítal s tím, že mi usne).
Malý usnul po půl osmé a vzbudil se až o půlnoci. Nechtěl mlíko, nechtěl být už v postýlce, tak šel k nám.
Beru to jako velký úspěch, po třech týdnech, co nebyl v postýlce skoro vůbec nebo tam usnul ale jen na hodinu a půl maximálně.

Dneska šel číst pohádky manžel. Šakalík usnul do 20 minut. Manžel byl příjemně překvapený. Říkám mu: "Vidíš, jsem ti říkala, že je jiná možnost, jak ho uspat, že to není jen o tom vybrečení nebo ho dát hned do postele."
Manžel uznal, že jsem měla pravdu (ha!), ale hned přidal, že ho to s tím čtením taky napadlo. Tak jsem mu hned vpálila, že je zajímavé, že to nenavrhl:-)

Konečně jsem se uklidnila a hned je doma zase veseleji, protože to ze mě všechno spadlo a cítím se zase dobře a tím pádem manžel je veselý, miminko je spokojené a vyspané a já nemám pocit, že jsem nejhorší máma na světě, co dělá všechno špatně a všichni ostatní to umí dělat a já jediná ne.
Než necháte své miminko vyplakat, prosím zkuste něco jiného, třeba čtení pohádek.

Proč to píšu jako téma týdne? Protože štěstí je, když z vás opadne nejistota, pocit neschopnosti, balvan pochybností, co vás tížil, nedůvěra v sebe samu, když se najednou můžete v klidu nadechnout, když se uklidníte, že jste se nemýlila, že přece vaše srdce pozná, co vaše miminko chce. A jakmile tohle všechno z vás spadne, máte lepší náladu, usmíváte se, manžel má pak taky dobrou náladu a Šakalíček se na vás směje, protože jste ho nenechali samotného ve tmě v těžkých chvílích, on teď ví, že se na svou mamku může spolehnout.
A jak jsme byli v takovém dobrém rozpoložení a venku bylo krásně, tak jsme odpoledne trávili na zahradě. Ugrilovali jsme si oběd (první oběd jsme spálili, na druhý pokus jsme se najedli), já si se Šakalíkem hrála na dece, manžel dřímal v hamaku, občas tam dřímal s Šakalíčkem. A mě napadlo jako už tolikrát předtím, že tohle je to štěstí. Štěstí je v okamžiku, v přítomném okamžiku a nedá se zachytit, musí se prožít.

Všem se omlouvám, že teď nenavštěvuji vaše blogy, ale mám pořád bolavá a spíš bloklá záda od shora až dolů, každý den trochu jinak. Pohyb, ohnutí, zvednutí Šakalíčka je utrpení a sezení u počítače trest a tak se mu vyhýbám. Tak až to poleví tak to doženu a vaše články si přečtu.

Jo a ten zub venku ještě není! :-)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 9. května 2018 v 7:39 | Reagovat

Mám ráda praštěné lidi, kteří si dávají otázky a hledají odpovědi. :-) U nás se čtou nebo vypráví pohádky nebo příběhy "babičko jak to bylo zamlada"  před spaním pořád. Dělají to i obě dcery. I třináctiletá má ráda čtení před spaním, i když je to tam na střídačku. Někdy čte dcera, jindy vnučka. Jsou to opravdu chvíle štěstí. Ono možná vůbec nejde o to čtení, ale o blízkost, kontakt.... :-)

2 Jana Jana | E-mail | Web | 9. května 2018 v 9:26 | Reagovat

U nás hrozí, že budu muset přestat kojit (hodně mne něco bolí a léky nejsou slučitelné s kojením). A nejvíce resim,že malej už zvládá jíst sám celkem hodně, když chce. Ale jak ho budu uspávat???? Snažím se mu číst, aby si zvykl. Protože on zatím každou knihu žere. Doslova. Jsem z toho taky celkem špatná, hlavně kvůli tomu pohodlí uspávat kojením, venku mu dát prso ...

Každopádně Veruce je poklad z nebe! A pocit štěstí jsi popsala více než dokonce. Kdyz se jako máma uklidním, září celá rodina 😍

3 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 9. května 2018 v 9:41 | Reagovat

Je to fakt, když funguje spokojená máma, funguje všechno. A vyřešili jste to náramně! :-D

4 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 9. května 2018 v 9:45 | Reagovat

Kouzlo maminčina hlasu :-) Ještě mu můžeš zpívat :-)
A vůbec se netrap.
Já slyšela u všech tří dětí, jak pořád něco dělám blbě a taky jsem se trápila, ale jen u prvního. U slečinky už jsem věděla, že to budu já, kdo k ní bude v noci vstávat, tak co těm lidem kruci vadí?!
Princeznička spala u nás v posteli ještě sedmiletá. A co? Aspoň jsem si jí pořádně užila. A teď spí se mnou, když má drahý noční. Jsme holt dvě, no :-)
Jako maličká měla postýlku přiraženou k mojí posteli, to všechny moje děti, postranici staženou až dolů, aby mohla snadno přelézat a někdy se jí chtělo. Někdy ne a to pak spala u sebe...
A víš co? Chodila od půl roka spát až v jedenáct v noci. Prostě dřív neusnula i když jsme jí třeba vozili autem po městě...
Každé díťátko je jiné a není na něj návod. Maximálně doporučení.
A každá máma je jiné. no, některé jsou maminky "sadistky", co nechají plakat...
My dvě zcela evidentně ne :-)
Tak se tím rozhodně netrap :-)
A nerozmazlila sis ho.
Dítě můžeš rozmazlit přílišnou volností, benevolencí, ale ne láskou.

5 Eliss Eliss | Web | 9. května 2018 v 13:40 | Reagovat

Kdybych měla miminko, také bych ho nemohla nechat plakat v postýlce, protože by mi to drásalo srdce... Zvolili jste dobrý přístup, přeji ať pohádky zabírají i nadále :-)

6 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 9. května 2018 v 18:28 | Reagovat

Zajimave, poměrně nedavno jsem cetl na toto tema knihu Lidske mlade od Desmoda Morrise...

7 veruce veruce | Web | 9. května 2018 v 23:02 | Reagovat

Ten popisovaný pocit štěstí - to jsem přesně zažila, když jsem pochopila, že ve spánku Vlčete nedělám nic špatně já, ale že to tak prostě je, že prostě nepatří mezi miminka, která by spala sama a že nejsem jediná, kdo má takhle "špatně" spící dítě. Já už na to můžu koukat s mírným odstupem a prostě vidím, že k jeho rozmazlení to opravdu nevedlo. 8-) Jinak to Baruschka v poslední větě napsala za mě.

[2]: Já se normálně červenám. Nicméně díky za zmínku v článku i v tomto komentáři. Dneska mě to trochu nakoplo, i nás je poslední dobou "veselo" - období vzdoru v plném proudu. Místy je to tak šílené, že mám dlouhodobě problém se dokopat něco napsat. Články u tebe i tady (i jinde) čtu průběžně, ale málokdy se dokopu reagovat, na to už mi nějak chybí síly. Snad to ale brzo doženu :-?

8 Atheira Atheira | Web | 10. května 2018 v 8:20 | Reagovat

Já upřímně nechápu, kdo na tuhle metodu vůbec přišel. Musel to být chlap, co nikdy neměl děti. Jinak to prostě možný není. A to říkám já, která nemá k dětem úplně vřelý vztah.
Zcela logicky a přirozeně - každý mládě řve proto, že se cítí nesvé a chce matku při sobě. Ne za dvacet minut, ale ihned. Ona taky každá, která není člověk a nepřemýšlí nad tím, jestli si ho nerozmazlí, skutečně hned chvátá, aby tam byla co nejdřív. A kupodivu, ono pak každý vyroste a jde si vlastní cestou. Jenom lidi mají mamánky, rozmazlence, nevychovance. Jestli to není tím, že je nechávali řvát a na noc (kdy se taky zcela přirozeně zatraceně bojí, když jsou sami) strkali někam do rohu ložnice, nejlíp ještě do úplně jiné místnosti.

9 veruce veruce | Web | 10. května 2018 v 9:41 | Reagovat

[8]: Někde jsem četla, že to vyšlo jako závěr chlapů - lékařů, kteří tuto "skvělou" metodu vymysleli, aby ženy mohly nechat v klidu dítě doma na hlídání a šup šup zpátky do práce. Není to žel zas taková novinka, zřejmě se to rozmohlo s průmyslovou revolucí. Kromě tohodle "uspávání" k tomu přidávali rady jako - striktně ve svém pokojíčku hned od narození, nechovat, neutěšovat, nechat řvát, zkrátka nevěnovat se, aby si dítě rovnou zvykalo být samostatné, resp. podle nich samostatné. Šílenost.

10 Atheira Atheira | Web | 10. května 2018 v 10:09 | Reagovat

[9]: A pak se divíme, že dnešní lidi jsou neschopní, často nevyrovnaní a mají hromadu dalších problémů, často psychického rázu. Čím by to mohlo být? Že by nějakým pochybením v kojeneckém věku a dětství? Ale kdepak, vždyť první roky života si člověk přece nepamatuje. :-D
Ne fakt... vždyť se stačí kouknout kolem sebe a dojde to i tupci, že na zeměkouli neexistuje savec, který by svá mláďata na noc někam odložil... Vždyť i ty opice je s sebou neustále vláčí, a to ani nemaj žádný praštěný šátky. :D Oponovat je možný tím, že my, lidi, žijeme v relativně bezpečném prostředí, kde je možné to mimino na noc frknout do postýlky. Jenže je tu taková jedna malá věc - to mimino si to bezpečné prostředí v postýlce ve své přirozenosti absolutně neuvědomuje. Pro něj je jediné bezpečí matka, potažmo ostatní nejbližší členové rodiny...

11 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 10. května 2018 v 10:28 | Reagovat

[1]: taky si myslím, že jde o ten kontakt a tu blízkost

[2]: tak Šakalson taky každou knížku pojídá:-D a to víš že chce tu mojí když čtu
a v postýlce teda být nechce? víš jak to bylo u nás že tam spal v podstatě z ničehonic a sám jako že chtěl..však uvidíš podle mě mu možná bude stačit ten hlas a blízkost v posteli:) a nedají ti léky při kterých můžeš kojit?

[3]: to jo ale není to zcela vyřešené, pořád usne tak na 2 hodiny a pak už není k utišení jen u nás usne a kroutí se no tak ted zkusím měnit večere, stejně si myslím že je to zub stolička nebo úzkost:)

[4]: ta poslední věta je hodna k zamyšlení:)

[5]: no já právě nevím jak to ty matky vydrží co zvolí tu metodu

[6]: hned jsem se na knihu podívala a možná bych si ji měla dodatečně přečíst:)

[7]: je to přesně jak píšeš...protože ta "propagace" že děti spí v pohodě atd je velká ale podle mě to taková pravda zas není:) a Jana má pravdu že jsi poklad z nebe
a s tím komentováním se netrap, já taky čtu čtu a pak komentuju najednou víc článku třeba za 2 dny:-D

[8]: jako já taky nevím kde na to přišli ale je to asi jak píše veruce že ženy spěchaly do práce, někde jsem četla že v Americe je to úplně brutální tam nechají dítě brečet tak dlouho dokud neusne a ani tam nejdou....tam se myslím vrací do práce hodně brzo

[10]: taky myslím že miminko chce být blízko blízkých ale ten tlak je šílený, fakt mě z toho málem klepla pepka protože jak ti pořád někdo říká něco o rozmazlení a že to vlastně děláš špatně atd atd.
jinak mě taky napadlo v průběhu těch dnů jestli mě nenechali taky vyplakat:-D když jsem byla dítě

12 Danka Danka | 10. května 2018 v 13:17 | Reagovat

Ahoj, tiez som v zufalstve raz vyskusala slavnu metodu kontrolovaneho placu, moj plac bol teda nekontrolovatelny. Potom som sa vratila k uspavaniu na rukach, casom sa zmenilo na lezanie spolu s dietatom. Postielku som vzdala v roku, dovtedy som ho tam spiaceho davala a revajuceho vyberala.
A nejaky progres v zaspavani a spanku vidim. Tak casom (teraz bude mat 2) snad dokaze spat aj bez mamy.

13 beallara beallara | 10. května 2018 v 16:47 | Reagovat

Všechno, co jsi popsala, co jsi zažila, to vše patří k mateřství, k ženství.
Cesty tápání, hledání, to má každá za sebou, ale úplně nejdůležitější , je uvědomit si fakt, že každý z nás je úplně jiné, na každého platí něco naprosto jiného.
Já měla extrémně hodné, mírumilovné dítě, šikovné, nadané a takové pomaloučké.
No a moje vnučka, to je pravý opak své maminky. Kraken, velitel, ředitel, prezident, to co platila na první, u druhé na celé čáře prohrává.
A votom to je, každý jsme úplně jiný, na každého se musí jinak a úspěch se dostaví, jen si to uvědomit !

14 zmarsalkova zmarsalkova | Web | 10. května 2018 v 19:23 | Reagovat

Tak hlavne, ze to nakonec dobre dopadlo... ale prekvapilas, nerekla bych, ze se nakonec nechas zviklat. Ja mam asi kolem sebe auru, ze lidi tak uplne razne nahlas mi svy nazory necpou...asi vedi, ze bych je s timhle stejne razne poslala do...k sipku :)

[4]: Ja taky chodila k mame, kdyz mel tata nocni :) Klidne i ve dvaceti :) Ty pocity si pamatuju doted...klid, bezpeci... tohle je jedna z veci, ktera formovala nas vztah. Nedovedu si predstavit, ze by mi mama na to spani rekla NE. Tvoje holky maj skvelou mamu :)

15 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 11. května 2018 v 3:15 | Reagovat

[12]: no snad se to zlepší, ono se to pořád mění, teď zas přes den v pohodě usne v postýlce, večer taky ale večer je za 2 hodiny vzhůru a usne jedině u nás

[13]: ale je to zatím jen částečný úspěch, už jsem to tu psala, do 2 hodin je vzhůru a nemá hlad a nic nezabírá jedině jít k nám:) nechápu jak se takové malé stvoření může roztáhnout přes celou postel:-D já se se zády už nemůžu ani otočit nic a spím na pidi kousíčku protože šakalík roztažený všude :-D

[14]: no myslím že na to měl vliv hodně manžel který ho chtěl taky nechat vyplakat, myslím že tohle hralo velkou roli v tom že jsem nakonec souhlasila
tak buď ráda že máš takovou auru:)

16 Jana Jana | E-mail | Web | 11. května 2018 v 7:46 | Reagovat

[11]: drtivá většina žen s těmi léky kojí. Prý mám říci, že nekojim a brát je a kojit. Ale ... mám dobrého doktora a je opatrný stejně jako já. Takže jsem dostala vitamíny a uvidíme. Ono je to hodně o tom, že jsme teď na sobě se Svištěm tak nejak závislí co rostou zuby. Já jej chci mít pořád u sebe protože mrci. A on se mi neustále hrabe do výstřih a chce prsa. I na jídelní stolicce 😊😊🤣

Počkám do kontroly u pediatra a uvidíme (to je žena mého doktora a kojila do roku a půl, takže proti kojení není).

A překvapilo mne u Padesátky, že si po sobě malej uklízí ... tak ještě 3 měsíce ... pokud nebude po mamince 😂😂😂😂

17 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 11. května 2018 v 8:22 | Reagovat

[16]: to bych taky neriskovala když se u těch léků kojit nemá ale mně jak jsem měla záněty dala léky a řekli mi že se přitom smí kojit ale v létáku bylo že nesmí ale pediatr mi řekl že může tak vyznej se v tom

no on to bere asi jako hru:)my se zas s manželem hádáme po kom to má protože já tvrdím že po mně a on tvrdí že po něm:)
a teď zas rád přemisťuje kostičky z jedné škatule do druhé
ale to spaní je strašné, dneska jsem se ani nemohla učesat jak mám záda v prdeli a jsem zas zombie, jako nevím jak dlouho to ještě vydržím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama