Výběr životního partnera
2. února 2018 v 11:33 | Tak nebo takKomentáře
Spíše jsem chtěla napsat, že jsem již ve svém věku a při svých zkušenostech vzdálená rychlých soudů
Já si myslím, že u Kočkomilky to bylo spíš v duchu "přání otcem myšlenky".
Stačí se, jak ostatně píšeš, dívat kolem sebe. Může se stát milion věcí a to, že se s z partnera nebo partnerky nestane nevěrník, alkoholik, gambler, že ho nějaká duševní nemoc změní k nepoznání, nebo že se z nich stanou jen dva spolubydlící namísto partnerů, atd... atd...stoprocentně nevyloučí dopředu ani ten nejlepší psycholog. Stejně jako ti dopředu nepotvrdí, že tohle všechno ustojíš.
I sebevětší láska může zhasnout rychle a neočekávaně, nedovedu si představit jaké musí být podobně situace hrozné
Dopředu nikdo nevidi a lide se meni...n
Nikdo se nestane jiným ze dne na den. Je to o vzájemné komunikaci, signálech, vůli řešit problémy. Lidé se mění, vztahy se vyvíjí a posouvají dál nebo stagnují a rozpadají se.
Ja si v podstate myslim to same co ty...
Jen navic si myslim, ze nektere si za svuj zivot opravdu muzou samy. Tim myslim takove ty radoby feministky, co nechteji varit a uklizet, protoze preci nejsou sluzky. Coz pokud
[1]:[3]: ano přesně tohle jsem měla na mysli
[4]: je to těžké se z takové patálie vyhrabat
[5]: ano, souhlasím..
[6]: někdy je vůle řešit a i přesto to nevyjde..
[7]: já vlastně dodnes nechápu kdo je feministka jako dneska...protože o tom se pořád vtipkuje apod a mně to není jasné
ale chápu jak to myslíš, nic se nemá přehánět
Nikdy nemůžeš vědět, jestli to vyjde, ale věřit musíš...
Každý máme jiná měřítka, jiné priority.
[3]: Ano, vždycky jsou nějaké negativní signály, člověk je naivně nechce vidět nebo doufá, že ten druhý se změní. Nezmění. Nikdo se nedokáže změnit, jen se dokáže nějaký čas snažit nebo přetvařovat....
[7]: Můžu si za to sama, ale feministka rozhodně nejsem...
Souhlasím s tebou, u mě jsou bohužel takové úvahy zcela normální a patří mezi lidi kteří žijí spíš v tom (nebudu říkat realistickém) pesimistickém světě... já už jsem se mockrát zklamala a tak už se nesnažím věřit a spíš se na tyhle špatné možnosti i připravuji... to že máte s mužem takové své vlastní vtipy to se mi na párech vždycky líbí nebo u kamarádů, že nikdo jiný tomu nerozumí a čeká že mluvíte vážně, tohle je úžasné s někým mít
s tím bitím je to docela sporné... člověk se nezmění z minuty na minutu.. vždy to v tom člověku už musí být.. jen to nevidíme.. (teda to je můj názor.. ) ... skvělý článek.. :) nejhorší je , když to odnesou děti.. a zůstane to jen na tom jednom rodiči..
Přesně nad tímhle také často přemýšlím, resp. bojím se toho, kdy přijde ta krize. Stejně jako ty jsem já přesvědčená, že jsem našla nejenže svou životní lásku, ale doslova spřízněnou duši. :) Jsme spolu rok a půl, z toho přes dva měsíce spolu bydlíme a zatím jsme se ani jednou nepohádali! Byla jen jedna menší krizička z mojí strany, ještě než jsme spolu bydleli - trápilo mě, že kdybych nebyla já ta aktivní, tak u sebe nepřespáváme, ale nakonec vyšlo najevo, že si myslel, že mi to takhle vyhovuje... :)
Ale samozřejmě jsem pořád v pozoru, vážím si toho, jak skvěle se máme a jak nám to klape, ale každý den se obávám, kdy se to zhroutí a kdy nastane to těžší období. Nejsem si svým partnerem jistá (v tom smyslu, že si myslím, že ho mám jistého) a proto se snažím o náš vztah pečovat - starat se o sebe, vařit a péct oblíbená jídla, snažím se abychom občas trávili čas každý zvlášť... A zatím to funguje. Teda snad :)
Ono ja před rodinou nebo přáteli Manžel A přiznám, že si myslím, že má milenku. Přitom by byl tedy extra výkonný 😂 ale to je tím, že z toho mám takovou hrůzu, že se s tím nějak szivam dopředu. Samozřejmě i já va své lásce jsem poslala svému cestvemu manželovi rozvodové papíry, když si dlouho stěžoval, že bude mít syna a ne dceru. Miluji svého muže, modlim se, aby to tak bylo pořád. Abych nebyla já ten, kdo si najde tebou zmiňované náhrady a novoty a odejde že vztahu... bojím se toho hodně moc. Ale páka na mne je můj syn. Kdyby jemu se něco dělo, tak ac nerada, tak přiznávám, že bych obětovala i svoji spřízněnou duši, lásku života...
Já jsem tvou odpověď u Jany četla a musím říct, je jsem si říkala, ta holka má zdravý názor.
Když jsem poznala svého muže, byl to úžasný milenec, skvělý přítel, velkolepý kamarád, veselý společník a skvělý táta dvou dětí z prvního vztahu.
Roky s ním, vztah s ním byl lehoučký, rockový, kouzelný, dlouhé noci jsme promilovali, dlouhé noci jsme jen seděli a dokázali mlčet a pak jedna noc, jeden den s mojí nejlepší kamarádkou a už nikdy, skutečně nikdy nebyl život jako dřív.
Jsem rychlá soudů, člověk míní, život naděluje a není to vždy podle zásluh.
Skutečně není.