Zatracená čokoláda

28. března 2016 v 21:55 |  Povídky
Sedím u počítače a přemýšlím, co napsat. Důkladně to promýšlím již několik měsíců. Musí to být poutavé, vtipné, čtivé, musí to zaujmout vydavatele. Jinak to nevydá. Nebo si jen vydavatel musí myslet, že to osloví čtenáře a jemu se to líbit vůbec nemusí? Musím dodržet určitý počet stran a zadané téma. Ale především to musím poslat dnes do 19:00! Mám na napsání povídky necelé čtyři hodiny. Možná jen tři hodiny, když si nechám čas na přípravu své osoby na slavnostní večeři na počest mých narozenin. Tři hodiny a půl pokud si nebudu mít vlasy a mastné hnízdo na hlavě zamaskuji šikovným účesem, který ovšem budu muset hledat na internetu. Takže se opět dostávám ke čtyřem hodinám, které mi zbývají na psaní.




15:07! Musím začít psát. Otvírám Word, sešit nazvu pokus 23 a ukládám jej. Hlavou mi probleskne otázka, která padla již několikrát. Proč jsem nezačala psát dřív? Proč nedopíšu některý ze svých rozepsaných pokusů? Odpovědi se nemění. Chtěla jsem napsat nejdokonalejší povídku. Toužila jsem tolik po vydání, že jsem přemýšlela nad nejúžasnějším obsahem, nejvíce překvapivým závěrem, nejoriginálnějším tématem a nejvytříbenější slovní zásobou. První pokus měla být povídka o nevěře, druhý o konci světa, třetí o práci, která člověka neuspokojuje, pátý o síle internetu, šestý o posedlosti lidí takzvanými celebritami, sedmý se konečně tvářil, že pokryje zadané téma, osmý pokus jsem hned smazala, devátý skončil u první věty, desátý....

15:11! Musím psát! Začínám být lehce nervózní. Hledám cigarety. V kabelce, pod stolem,na poličce? Pak si uvědomím, že už čtyřicet dva dní nekouřím. Snažím se přestat. Na chvíli se zasním. Jaké by to bylo zapálit si jednu žlutou Camelku, vdechnout ten nezdravý dehtový kouř a pomalu vydechnout? Určitě skvělé. Alespoň prvních pět minut. Pak by se dostavil pocit viny, že jsem slaboch a nevydržela jsem to ani tři měsíce. Přemáhám se, abych si neobula tenisky a nevyběhla ven do trafiky, která je jen přes cestu. Namísto toho jdu do kuchyně a ve skříňce hledám čokoládu. Prohrabuji se čokoládovými tyčinkami, máslovými sušenkami, želatinovými bonbóny dokud nenarazím na krabici s lahodnými poklady. Mám v zásobě několik tabulek čokolády - oříškovou, jahodovou, hořkou, mléčnou a bílou. Některé jsou zastoupeny dvakrát. Vytahuji oříškovou, neurvale rozbaluji staniol a rovnou se do ní zakousnu. Žádné ulamování jednotlivých kostiček. Na to při té chuti není čas.

15:26! Rychlým krokem se opět přesunuji k počítači. Tabulku čokolády mám stále v ruce, průběžně se zakusuji a nechám ji pomalinku rozpouštět na jazyku, dokud z ní není jemný, lahodný, tekoucí krém, který polykám. Co nekouřím, musela jsem přibrat. Na váhu jsem se sice neodvážila stoupnout, ale poznám to na oblečení. Je těsnější. Nebo se srazilo praním?
To by byla ta přívětivější varianta.

"Zatracená čokoláda!" Nadávám a odhazuji zbytek na stůl.

To je ale zajímavé téma! Neustálé řešení váhy a proporcí! Ale jak to navléci na zadané téma? Přemýšlím. Píšu první větu, pak druhou, třetí, za chvíli mám celý odstavec. Zpětně si ho čtu. Nelíbí se mi, a tak ho rovnou mažu. Vzteky zaklapnu notebook a vrhám se na poslední dvě řady čokolády. Lahodná oříšková hmota se mi rozplývá na jazyku a já se uklidňuji. Při polykání posledních kostiček cítím příjemné teplo v krku.

15:40! Jsem nervózní. Opět mířím do kuchyně a zapínám rychlovarnou konvici. Chce to zelený čaj, ten mě nakopne. A taky potřebuji plán, rozvrhnout si to. Nejprve z krabice vylovím bílou čokoládu a poté usedám ke stolu. Dělám si rozvrh:

15:50 - 16:00- sepsat osnovu

16:00 - 16:10 - promyslet úvod, hlavní děj a pointu - výraznou, neobyčejnou

(slovo "výraznou" a "neobyčejnou" několikrát podtrhnu)

16:10 - 17:30 - samotné psaní

17:30 - 18:00 - čtení napsaného textu, opravy

18:00 - 18:30 - kontrola a odeslání

18:30 - 19:00 - sprchování, koupání, oblékání, líčení

19:00 - zvoní přítel a jde se na večeři (je přesnější než pošťák s důchodem).

15:50! Znovu usedám k počítači, bez čaje ale s již rozbalenou čokoládou. Tentokrát odlamuji první kostičku. Bílou si budu šetřit, zdá se mi příliš sladká. Rozpouští se mnohem pomaleji než oříšková. Je tužší. Připomíná mi voskovky. Odlamuji další kousek a usilovně přemýšlím nad osnovou. Téma je jasné, je dané. Teď jen vymyslet, o čem psát. A sepsat si osnovu.

V 16:15 stále nemám osnovu, ale bílé potěšení je už téměř pryč. Panikou se mi začínají potit ruce. Připadám si jako největší zoufalec. Proč nedokážu nic napsat? Cokoliv! Aspoň odstavec, který by odpovídal tématu! Kdejaký brak se na mě směje z knihkupectví a já nejsem schopna napsat pár hloupých stran tak, aby je vydali? Je to spravedlivé? A dost! Musím se napomenout. Hlavně se nelitovat! Není to tvoje vina, uklidňuji se a v puse si nechám rozpustit poslední tři kostičky čokolády. Psát na zadané téma je přece nesmysl! Autor by se měl vyjadřovat jen k tomu, s čím si nemusí dělat násilí. Copak jsme stroje, abychom dělali to, co nám někdo nakáže? Jak po nás vůbec může někdo chtít něco tvořit a přitom nás omezovat například počtem stran? Ale nikdo nám přece nekázal přihlásit se do soutěže! Opět se musím napomenout. Zvedám se a jdu do kuchyně. Z krabice vytáhnu první čokoládu, která mi padne pod ruku. Staniol doslova trhám a občas se nehty zaryji do tmavé hmoty. S vychutnáváním lahodné chuti si nelámu hlavu, hladově se zahryzávám do tabulky a hltám. Hltám tak, až mi
v jednu chvíli kousíček zaskočí. Rozkašlu se. Naštěstí je po ruce voda a tak se neudusím.

V 16:45 nemám ani osnovu, ani pointu, dokonce jsem nezačala ani psát. Za to je mi trochu nevolno a celá se potím. Rozhodně jsem neměla sníst tři tabulky čokolády. Nejenže z toho přiberu, ale zdravé to určitě není. Možná je to horší než ty cigarety. S takovou budu mít dříve obezitu než rakovinu. To mě přivádí na myšlenku, zda si přeci jen nezaběhnout pro krabičku hřebíků do rakve. Proč si dělat násilí? Žijeme jen krátce. Ne! Ne! Ne! Přeci jsem netrpěla tak dlouho, abych podlehla při jedné ze slabých chvilek. Proč nenapíšu o závislostech? Doslova se to nabízí! A rozhodně se to vejde do tématu. Proč mě to nenapadlo dřív? Nakláním se k počítači a opět začínám psát. Když mám dva odstavce, uvědomím si, že nemám osnovu.
K čertu s osnovou! Pravý spisovatel žádnou nepotřebuje. Za nedlouho k prvním dvou, přibudou další tři odstavce. Přestávám se potit. Píšu jako o život. Mám pocit, že se z klávesnice kouří a za pár vteřin začne hořet. Jakmile mám pět stran formátu A4, text si po sobě přečtu. Nejsem sice zcela spokojená, ale úpravy udělám později. Potřebuji nějaké vyvrcholení. Nic mě nenapadá. Text ujde, ale nevím, kam vlastně směřuje. Možná jsem si přeci jen měla sepsat osnovu. Jdu do kuchyně a z krabice vytahuji mléčnou čokoládu. Opatrně ji otvírám. Cítím, jak se mi zase potí ruce. Bolí mě břicho. Na malou chvilku to dávám za vinu čokoládě, ale pak si uvědomím, že je to nervozitou.

Je 17:58 a já nemám dokončenou povídku. Mám jen pětistránkový text bez vyvrcholení, převratného konce, výjimečné pointy. Panikařím. Mysli! Mysli! Přeci nejsi úplně hloupá a průměrná! 18:00! Rozbuší se mi srdce. V panice pobíhám po bytě s čokoládou v ruce, obal odtrhuji po malých kouskách a házím je na podlahu. Sednu si k počítači a opakovaně si pročítám text a - ukusuji čokoládu. Zvolna se rozplývá na jazyku, stává se z ní příjemně teplá hustá tekutina, která hladce vklouzne do krku. Občas musím z úst vytáhnout kousíček obalu, ale nevěnuji tomu pozornost. Snažím se plně soustředit na věty, které jsem napsala. Přestávají se mi líbit. Sem tam něco smažu, přepíšu.

18:23! Pot mi stéká po tváři, ruce se mi třesou, je mi na zvracení. Vedle počítače leží další prázdný obal. Který to už je? Promazala jsem toho trochu víc, takže už nemám pět stran, ale jen čtyři. A stále nemám závěr! Mám jen 22 minut na dokončení povídky, 37 minut pokud se nebudu převlékat a půjdu v tom, co nosím doma. Sprchování jsem už vyškrtla, bude muset stačit parfém.

Snažím se uklidnit, a tak si jdu pro další tabulku čokolády. Asi je jahodová. Mám žaludek na vodě a jsem příliš zoufalá na to, abych vnímala chuť. Chvílemi mám pocit, že jsem ji ani nerozbalila a hnědorůžovou pochoutku hltám i s obalem. Ještě bych mohla zavolat Zdeňkovi a oslavu narozenin odložit na později. Kolik je hodin? 18:29. To už bude na cestě. Musím to urychleně dopsat. Polívá mě studený pot. Cítím, jak se mi triko lepí na tělo. Knoflík od kalhot mě tlačí do břicha. Mám ho nafouklejší než obvykle. Stěží usedám k počítači. Pročítám si napsaný text a snažím se mu vymyslet brilantní závěr. Místo toho mažu další nepovedené věty. Postupně se mi nelíbí téměř nic.

Zoufalství se mění ve zlost. Jsem naštvaná na Zdeňka, který musí zrovna dnes slavit moje hloupé narozeniny, jsem naštvaná na pořadatele soutěže, kteří mě svazují nesmyslnými tématy, počty stran a bůh ví čím vším ještě! Určitě to dělají schválně, aby pak mohli kritizovat všechny texty! Jsem rozzlobená na Columba, který dovezl tabák do Evropy. Následně přemýšlím, jestli to byl vůbec on. Jsem naštvaná na troubu, který vymyslel čokoládu, začal ji vyrábět a prodávat. Netuším, kdo to byl. Ale stejně mě štve!

Mou zlost přeruší zvonek. Prudce vstanu a hned si uvědomím, že jsem to neměla dělat. Něco se mi z žaludku vrací do krku. Stojím, nejdu otevřít, čekám, co bude. Polknu. Nic se neděje. Asi jsem jen prudce vstala. Zvonek se opět rozeřve. Nesnáším ten zvuk. Kolik že je těch hodin? 18:37! Snad to není Zdeněk, byl by tu moc brzo. A já stále nemám dokončenou povídku. Jsem celá propocená a kromě rukou se mi třesou i nohy. Nejsem si jistá, zda zvládnu chůzi. Cesta ke dveřím je pro mě utrpením. V hlavě mi pořád běží, že musím psát, dokončit to. Tolik si přeji, aby mi to vydali. Přece mám ještě šanci vymyslet jedinečný konec a poslat to.

Otvírám dveře a vidím Zdeňka. Povídá něco o bílých stěnách. Nedávno jsem malovala. Moment?! Že já jsem bílá jako stěna? Nevnímám ho a vracím se k počítači. Chci si pročíst již napsaný text a vytvořit pro něj vhodný závěr. Mám na to! Povzbuzuji se. Zase se mi něco vrací z žaludku. Sedám si na podlahu a zhluboka dýchám. Zdeněk běží ke mně a na něco se mě ptá. Neposlouchám ho. Přemýšlím, kdy se začala vyrábět ta hnusná, sladká, hnědá hmota, která se mi asi vrací zpět do úst. Myslím, že mě pálí žáha a pociťuji křeče v žaludku. Chci se zvednout a běžet na záchod. Jsem ale příliš slabá a pomalá. Klečím, zvracím a následně na koberci vidím změť hnědé, bílé a růžové hmoty, ve které se občas zableskne cosi stříbrného. Lehám si na podlahu, dívám se na hodiny a proklínám ten odporný produkt! Zdeněk někam telefonuje. Nezajímá mě to. Je 19:00 a já nedokončila a neodeslala svou práci. Zase mi nic nevydají. Snad příští rok. Možná napíšu o dnešní příhodě. No nebylo by to perfektní téma do soutěže?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Libor Libor | Web | 28. května 2016 v 13:40 | Reagovat

Dostal jsem chuť na čokoládu, ale předpokládám, že odolám :) (aspoň doufám).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama