Alice, Romana, Patricie - 8. část

6. března 2016 v 8:07 |  Alice, Patricie, Romana


XXV. Lenka

Byly 4 hodiny ráno a ona stála u dveří od Alešovy a Tereziny vily a čekala, až jí půjde někdo otevřít. Nikdo však nepřicházel. Zkusila, zda je odemčeno. Bylo, a tak vešla do obří haly. Slyšela hlasy. Zase se hádali. Bože, mají dům velký jak kráva a nemůžou být každý na druhé straně, aby měli od sebe vzájemně klid, pomyslela si. Namířila si to rovnou do obývacího pokoje, hlasy přicházely z této strany. Než se tam dostala, hádka utichla. Nejdřív si myslela, že je po všem, ale jakmile vešla do dveří, bylo jí jasné, která bije. Tereza a Aleš nebyli sami. V křesle u krbu seděl Karel a mluvil tichým, pevným a věcným hlasem:

"Už mám dost těch vašich pitomostí. Jste jak rozmazlení spratci. Je mi srdečně jedno, co teď chcete, budete dělat oba to, co vám řeknu. Vytáhl jsem vás oba ze zapadákova a udělal z vás hvězdy. Co si o sobě sakra myslíte?" Zvedl se a bouchl pěstí o krbovou římsu.

"To snad věříte tomu, že jste krásní, talentovaní a všechny ty kecy? Kdybych se nepostaral o reklamu, kadeřníky, oblečení, tisk...byli byste obyčejné nuly, co dělají za minimální mzdu u nějakého špinavého pásu," křičel na ně Karel. Chvíli to vypadalo, že se Aleš chystá něco říct, ale Karel mu nedal šanci.

"Takže ty," ukázal na Aleše prstem, "dotočíš ten poslední díl s Terezou, budeš s ní bydlet, ukazovat se na veřejnosti jako PÁR a tím myslím, že chci vidět v tisku fotky, jak se líbáte, držíte za ruce a objímáte! Pak se oznámí zásnuby. Vůbec se mi nelíbí ty drby o vašem rozchodu, co se šíří!" Na chvíli se odmlčel. Lenka stála jako opařená. Ne že by tohle slyšela poprvé, přesto jí to bylo nepříjemné. Nejradši by se zdekovala, ale bála se pohnout. Stála tam jako přikovaná a jen poslouchala.

"Jste oba špatní herci, neumíte hrát, neumíte nic. Vše co jste, jsme z vás udělali my. Copak vám to nedochází? Buď budete hrát s námi podle všech pravidel nebo se najdou jiní, co se rádi topí v přepychu a vy si můžete hnít někde u popelnice. Bez těch naivních puberťáků a mamin, co potřebují utéct od každodenní šedi, byste si nevydělali ani na chleba. Neživí vás herectví, ale časopisy, co o vás píšou, televize, co o vás mluví...bulvár!" Karel se opět posadil do křesla a hluboce si povzdechl.

"Neživí to jenom vás, ale i nás všechny," ještě dodal, "i Lenku....dobrý večer, Lenko."

"Asi jsem se nevyjádřil jasně, ale končím a to hned," ignoroval Aleš přítomnost Lenky.

"Ne, to já se nevyjádřil asi jasně, uděláš to, protože..."
"Karle," vstoupila mu do věty Lenky, "promluvím s ním. Nechte to na mě."

Karel se na ni chladně podíval a chvíli ji zkoumal, pak s povzdechnutím rezignovaně mávl rukou. Lenka beze slova odešla do kuchyně, Aleš ji následoval. Bez dovolení si vzala skleničku a nalila si z kohoutku čistou vodu. Pak postavila vodu na kávu a zapálila si cigaretu.

"Nabídni si," hodila krabičku na tmavě mahagonový stůl. Aleš ale ze zadní kapsy kalhot vytáhl vlastní, také si zapálil a posadil se.

"Co sakra blbneš?" Začala Lenka a vytáhl ze skříňky dva hrnky, do kterých nasypala instantní kávu. S podivem, že tady mají něco tak "obyčejného", pomyslela si.

"Myslel jsem, že jsi na mojí straně," odsekl Aleš místo odpovědi.

"To jsem," odmlčela se. Nahnula se k němu a tiše dodala: "Ale musíme být chytřejší, takže to uděláme takhle: budeš několik týdnů sekat dobrotu - musí to vypadat, že se s tím smířil, Karel Ti to musí věřit, aby Tě tolik nehlídal. Mezitím vymyslím, jak se setkáš s Patricií, pak Tě budu krýt, abyste se mohli vídat - pokud si na tebe vzpomene, je to zvláštní," zase se odmlčela a posadila se na židli vedle něho. "Nevím, jak tohle udělat, nechápu, proč si Tě nepamatuje.......pak vymyslíme, co dál."

Aleš přikývl.

"Jak by si na tebe mohla vzpomenout? Je něco, cos jí daroval nebo měli jste společnou fotku nebo místo...?"

"Má ode mě prstýnek a řetízek, ale předpokládám, že to měla u sebe vždycky a přesto si mě nepamatuje, společnou fotku nemáme....místo, hlavně její byt...nemohli jsme se jen tak ukazovat všude možně..."

"A co kdyby Tě viděla ve filmu nebo v časopise?"

"Nemá internet, televizi, pochybuji, že kupuje časopisy, ve kterých jsem byl..."

"Nemusí je kupovat, mohla si Tě všimnou na obálce, když si kupovala něco v trafice nebo Tě mohla vidět na plakátech k filmům..."

"A přesto si nevzpomněla...přece jsem za ní byl...říkal jsem Ti to."

"Takže předpokládejme, že Tě viděla na obálce časopisu, má u sebe tvé dárky, viděla Tě a přesto si nevzpomněla...je tady ještě něco, co můžeme udělat, aby si vzpomněla? Kromě doktora..."

"Mohli bych na ni počkat s růži před vchodem, jako tenkrát když..."

"Teď by ses měl hlavně soustředit na ten film, pak vyberem ten prstýnek," přerušila ho nahlas Lenka a kopla ho pod stolem do nohy.

V kuchyni se objevil Karel s Terezou. Lenka vstala a zalila hrnky vodou, která už se dávno uvařila.

"Natáčení začíná za měsíc, finální scénář jsem Ti nechal v obýváků....už půjdu," otočil se ke dveřím, pak se ale otočil zpátky, k Lence. "Nevím, jak si to dokázala, můžeš mě prosím vyprovodit?"

Když Aleš s Terezou osaměli, přisedla si k němu a pohladila ho po ruce.

"Co se to s námi stalo," nebyla to ani tak otázka, spíš takové povzdechnutí. "Pamatuješ, jak jsme se seznámili? Jaké to bylo?" Pokračovala. "Myslíš, že by to dopadlo jinak, kdyby ten první film neměl takový úspěch?"

"To nevím," a na chvíli si vzpomněl, jaká Tereza bývala. Když teď mluvila tím tichým klidným hlasem, připomínala mu tu obyčejnou dívku, kterou potkával při zkouškách před začátkem natáčení. Drobná nesmělá dívenka. Veselá, klidná, usměvavá, ale ne usměvavá na povel, ale když se jí něco líbilo, když ji něco rozesmálo. Do takové holky se zamiloval. Ale to už je dávno, několik let. Od té doby se mnohé změnilo. Ona se změnila v nafoukanou, uřvanou primadonu a pak potkal Patricii - něžnou, tichou nesmělou dívku, která ho neznala. Je tak milá a hodná a...nepamatuje si na mě. Při té vzpomínce ho píchlo u srdce. Změnila by se taky, kdyby jejich vztah byl veřejný? Přepadla by ji touha po slávě? O tom pochyboval, nebyla jako Tereza, v Tereze ta fúrie asi byla odjakživa...nebo ne?

"Aleši...chtěla bych začít od začátku, vždyť to mezi námi bylo tak pěkné, můžeme na tom zapracovat a …."

"Je mi to...." líto, ale miluji jinou ženu, měl už na jazyku, ale konec věty spolkl. Jak řekla Lenka, musíme být chytřejší. Tohle bude dobrý začátek, předstírat, že to chce skutečně urovnat. Nebude stačit, aby tomu věřil jen Karel, musí tomu věřit i Tereza, jinak za ním hned poletí jako čarodějnice.

"Je mi to líto....to jak jsem se k tobě choval," začal a chytil ji za ruce. "Byla by škoda zahodit naše společné roky a máš pravdu, bylo nám krásně," dal ji pusu na líčko.

Ve dveřích se objevila Lenka.

"Už taky půjdu, chtěla jsem se jen rozloučit."
"To kafe si nedáš?" Zeptal se Aleš.

Lenka moc dobře věděla, že mu nejde o kávu, ale chtěl se s ní ještě pobavit o Patricii, ale teď už by na hovor neměli klid, budou si muset promluvit jindy.

"Je beztak už studené a hnusné. Raději půjdu. Vyprovodím se sama."

"Ale no tak, aspoň ke dveřím Tě doprovodím," zvedl se Aleš.

"Tak se měj, Lenko," usmála se Tereza, ale nezvedla se.

Aleš se nemohl dočkat, až dojdou ke dveřím a budou na chvíli sami. Lenka to poznala z výrazu jeho tváře, než však mohl cokoliv říct, začala šeptem sama: "Zavolám Ti ohledně toho zítra. Nic neříkej. Ahoj," vyklouzla ven. Aleš chvíli zíral na dveře a pak se vydal zpět za Terezou. Dobře že ho Lenka nenechala mluvit, cestou do kuchyně potkal Terezu. Usmívala se na něho. Stejně si na ni budu dávat pozor, pomyslel si Aleš, ale úsměv jí opětoval.

"Budeš spát dnes u sebe nebo se sestěhujem zase k sobě?.....Není to moc brzo?" Zaváhala.

"Ne, ne....budeme spát v naší ložnici, ale věci si přestěhuji zítra, jsem hrozně utahaný."

Tereza k němu přistoupila, objala ho a políbila. Bože, pochybuji, že mi tohle Patricie odpustí, pomyslel si Aleš. Kéž by si vzpomněla, jak to jen udělat? Přemýšlel, zatímco ho Tereza vedla do ložnice.



XXVI. Alice

Bylo něco málo po jedné hodině raní, když Alice zastavila na benzínově pumpě. Koupila coca-colu, aby se probrala a zapálila si cigaretu. Zase ten tlak v hlavě, bude si muset vzít prášek, přemítala. Nepamatovala si, že by ji kdysi tak často bolela hlava. To snad není normální! Ale je, v duchu se pousmála. To je ta životospráva - jen káva, cigarety, žádný pitný režim, stres a bolest hlavy je na světě. Zbývá ji přibližně hodina cesty. Pak bude muset najít ten kostel s lavičkou. I kdyby jí to zabralo dvě hodiny, což pravděpodobně nezabere, bude moc brzo a tma. Škoda, že si nevzala baterku, ale posvítí si mobilem. Nesmí zapomenout zavolat do práce a vzít si ještě den volna nebo více. To záleží na tom, co se dozví. Pokud se dozví, že je Radek živý, bude muset dále hledat a vezme si rovnou 14 dní volna, třeba neplaceného. Ale to je přece šílené, že ano? A když tam nic nebude? Stejně nebude schopná jít hned zítra do práce. Ale Alice si byla jistá, že se nemýlí. Stejně tak si byla jistá tím, že její život se řídí jejím údajně mrtvým manželem. Tak jako tak z toho neměla dobrý pocit. Ještě párkrát potáhla z cigarety, nedopalek hodila na zem, zašlápla ho, nasedla do auta a vydala se opět na cestu. Cítila šimrání v břiše. To bylo vzrušením. Ať už pravda bude jakákoliv, bude to moc uzavřít a jít dál. Jakmile si to pomyslela, věděla, že to je lež. Nebyla si jistá, zda to bude moct uzavřít, pokud zjistí, že je cvok a její manžel je skutečně mrtvý. Ale bude mít alespoň jistotu.

I když neplánovala další přestávku, musela zastavit. Začínali se jí zavírat oči a jednou se přistihla, že jede mimo svůj pruh. Zastavila na prvním odpočívadle, které uviděla. Vykouřila dvě cigarety a dopila colu. Čerstvý vzduch ji docela probral. Už jen necelou půl hodinu a bude na místě. Z půl hodiny bylo nakonec čtyřicet minut, ale kostel našla snadno. Byla to významná kulturní památka a všude byly rozvěšeny cedule se šipkami, jak se k němu dostat. Zaparkovala na plácku před kostelem a vydala se hledat lavičku. Bylo to lehké. Lavička tu byla jediná. Pečlivě prohledala okolí lavičky, dokonce si klekla do bláta a podívala se pod ní, pod sedadlo, jen aby něco našla. Nic tam nebylo. Pocítila hluboké zklamání. K čertu s tím, pomyslela si, posadila se na ni a zapálila si další cigaretu. A co vlastně čekala? Teď už by si mohla uvědomit, že živí něco, co neexistuje, měla by celou tuto kapitolu uzavřít, vrátit se domů a začít znovu žít. Jít dál. Kdyby to ale bylo tak snadné. Třeba je na čase vyhledat odbornou pomoc. Prohlížela si nápisy vyřezané do lavičky. Jana + Emil = rovná se velká láska. Takových podobných nesmyslů tu byla spousta. Bezmyšlenkovitě si je pročítala. Najednou se její zrak zastavil na nápisu "kostel". Zvláštní, mezi různými vyznáními lásky, sem "kostel" nezapadal. Chvíli na slovo koukala. Pak prudce vstala, odhodila nedopalek a rozběhla se do kostela. Snad již bude otevřený A neměl by být příbytek boží otevřený pořád? Pro všechny hříšníky, co se chtějí vyzpovídat v kteroukoli hodinu? Zatáhla za kliku a dveře povolily. Vešla dovnitř. Vnitřek kostela jí přišel poměrně malý, zvenčí to vypadalo, že bude daleko větší. Asi 5 řad lavic vlevo i vpravo, vpředu oltář, velká okna s mozaikami a spousta obrazů svatých, které nepoznávala, protože nebyla věřící a o náboženství se nikdy nezajímala a samozřejmě kříž s ukřižovaným Ježíšem. Co teď? Přemítala. Co když ten nápis nebyl určený jí? Někdy si připadala jako blázen, jindy si byla jistá, že všechno tohle něco znamená, že je to určeno jen a jen jí, že jí chce Radek sdělit důležitou věc. Potichu si sedla do poslední lavice a přemýšlela, co dál. Bude snadné prohledat kostel aniž by si jí někdo všiml? Co když ji odněkud sleduje kněz nebo bůh ví kdo. Nemá vůbec ponětí, kdo se může nacházet v kostele a kdy se může objevit nějaký věřící či hříšník, co se bude chtít vyzpovídat. Vůbec netušila, jak takové zařízení, dali se tomu tak říkat, funguje. Pokud by Alice chtěla něco schovat, přilepila by to pod sedadlo lavice. Tam se přece kdekdo nedívá. Postupně si posedá na všechny lavice a zkontroluje to. Po nahmatání tří přilepených žvýkaček se raději vždy celá ohnula. Neuvěřitelné - žvýkačky nalepené pod sedadlo a v kostele?! Měla štěstí, ve třetí řadě spatřila pod lavicí přilepenou malou docela špinavou obálku. Plná napětí se zatajeným dechem ji otevřela. Bylo tam napsáno jméno. Jméno její sousedky. Sousedky, kterou neměla v oblibě, o které si občas myslela, že....

Z myšlenek ji vytrhly kroky. Polekala se. Prudce se otočila. Klid, nabádala se v duchu. Je to kostel, může sem přijít kdokoliv. Ale přes všechnu snahu se uklidnit, cítila vnitřní neklid. Zvedla se a rychlou chůzí si to namířila k autu. Skoro běžela. Až když nastartovala motor a kostel se jí ve zpětném zrcátku vzdaloval, přestaly se jí třepat ruce a zklidnil se jí dech. Věděla, co musí udělat. Přestože se sousedce snažila vyhýbat, jak jen to šlo, bude se muset překonat a zajít za ní. Už jen z té myšlenky se jí dělalo špatně. Vždyť ani neví, jestli ji s ní Radek nepodváděl. Třeba je to celé posmrtné doznání k nevěře. Ale proč by to dělal tak složitě? Stačilo napsat dopis. Něco jako promiň, spal jsem s ním a teď už je to jedno. Nesmysl. Byl jí přece věrný. Kolikrát tento vnitřní boj už vedla? Milionkrát? Možná jí hráblo právě z toho. Patricie Kampelová, zašeptala Alice, proč ty mi pořád lezeš do života? Zeptala se nahlas a šlápla na plyn. Chtěla s ní mluvit, co nejdříve.



XXVII. Patricie

Uběhlo několik dní od incidentu v práci. Patricie měla čas si prostudovat další webové stránky, i ty které si uložila v naději, že tam skutečně něco objeví. Nenašla nic. Nic užitečného pro ní, pokud by se nechtěla přidat k sektě či ze sebe nechat vymínit ďábla. A ona nebyla zcela přesvědčená o tom, že má v sobě satana nebo snad že černé bytosti, které vidí, jsou ztělesněním zla, čerta nebo bůh ví čeho. Rozhodla se pátrání zanechat a věnovat se něčemu užitečnějšímu. Proto si na internetu našla několik psychologů, psychiatrů a taky hypnotizérů a zapsala si čísla do jejích ordinací. Nevěděla, jestli nejprve začne s hypnózou, aby si vybavila zapomenuté a zamlžené vzpomínky nebo se rovnou zapíše k psychiatrovi.

Víkend strávila u sestry, které bydlela s manželem v domku za městem, a náramně jí to prospělo. Cítila se mnohem lépe. Bezpečně, přestože v noci stále spala s rozsvícenou lampou. Možná by si taky někoho měla najít, aby pocit bezpečí zažívala neustále. Ale nemůže si s nikým začít, dokud jí někdo nepomůže zbavit se černých bytostí.

"Hej, tak co si o tom myslíš?" zamávala Patricií před očima její sestra Kamila. Jely spolu autem, Kamila ji vezla z návštěvy domů.

"Že by to bylo fajn," odpověděla Patricie pohotově, i když nevěděla na co odpovídá.

"Vážně? Nejsem si jistá, jestli chci mít velký altán uprostřed zahrady. Chtěla jsem houpačku takovou tu co jsme měli ve školce, pamatuješ? Vypadala jako lavička. A taky jsem tam chtěla mít jabloň, ale altán...možná nějaké sezení se stříškou, ale viděla si ten altán, co Ti ukazoval Marek? No já nevím...."

Ale Patricie ji neposlouchala, přemítala si dál nad svými starostmi. Když začne chodit k odborníkovi, je zde velká možnost, že si vzpomene a zjistí, kdo jí dal řetízek a možná přijde na to, kdo jsou černé bytosti - patrně bludy vytvořené její hlavou.

".....vždycky jsme se s Markem bavili o jabloni, houpačce a malém posezení a on někde uvidí..."

"Opravdu jsem s nikým nechodila před tím, než jsem skončila v nemocnici s tou otravou nebo co to bylo?" Přerušila ji náhle Patricie.

Kamila chvíli zaváhala a pak zakroutila hlavou: "Ne, nechodila.....nebo si mi to neřekla."

"Ale říkáme si přece všechno," oponovala Patricie, i když věděla, že to není pravda.

"To ano," povzdechla si Kamila. "Víš, nikdy jsem Ti to neřekla, ale občas jsem měla z tebe pocit, že někoho máš, byla jsi tak šťastná, ale když si mi nic neřekla, říkala jsem si, že to nutně nemusí být tím, že s někým chodíš. A pak se stala ta nehoda - otrava - nevím, jak tomu říkat.....a od té doby...," odmlčela se.

"Já vím," odpověděla Patricie. "Jsem jiná," dokončila větu v duchu.

"Víš, že se mi můžeš svěřit s čímkoli," usmála se na Patricii Kamila.

"Já vím," znovu opakovala Patricie. Věděla, že ji tím Kamila pobízí, ale nevěděla, jak by začala, nechtěla, aby si o ní Kamila myslela něco špatného nebo aby se jí dokonce bála. A co kdyby to řekla svému manželovi? Určitě si říkají všechno.

Zbytek cesty proběhl v tichosti. Kamila ještě Patricii pomohla s taškou. Cestou k autu přemítala, co se s její sestrou stalo. Vždycky byla sice tichá a trochu zvláštní, spíše jiná než dnešní dívky - křehká, jemná, vzdělaná dívka, která k životu nepotřebovala internet ani televizi. Ale od pobytu v nemocnici se přeci jen změnila. Jako by se uzavřela ještě víc do sebe, něco ji trápilo nebo se něčeho bála a Kamila nevěděla čeho. A její milovaná sestra jí to nedokázala říct. V zadumání málem narazila do docela pohledného muže.

"Promiňte," omluvila se a šla si dál svou cestou. Pak se zarazila. Byl jí nějak povědomý. Jako by ho už viděla. Ale kde?



Patricie si vybalovala své věci a dělila je na špinavé, co přijdou do koše na prádlo a na čisté, které schová ihned do skříně. I přes rozhovor v autě, měla o něco lepší pocit než předchozí měsíce. Konečně se od té nehody cítila o něco malinko lépe. Hlavně měla plán. Svěřit se někomu, kdo jí pomůže. Mrzelo jí, že se bude svěřovat cizímu člověku a ne své sestře. Ale profesionál by jí měl spíš pochopit a hlavně poradit. Kdyby se svěřila Kamile, poslala by ji taky za odborníkem a ještě by si možná myslela něco špatného. Anebo ne?

Na chvíli si představila, jaké to bude, až se zbaví svého trápení a až si najde někoho, s kým bude žít a možná koho si nakonec vezme. Pomalu si uvědomovala, jak se cítí osamělá. Celou dobu myslela na strach ze tmy a z těch bytostí a nesoustředila se na to, jak se cítí sama. Z rozjímání ji vytrhl zvonek. Pomalu šla ke dveřím. Nikdo ji obvykle nenavštěvuje. Že by se Kamila vrátila? Nakoukla přes kukátko. Před dveřmi stál sice pohledný, ale pro ni zcela cizí muž. I když....není to ten samý, co mě nedávno obtěžoval? Nebo ne? Nikdy neměla pamatováka na tváře. Opatrně otevřela. Muž je na chodbě, dům je pravděpodobně plný lidí. Co by se jí tak mohlo stát? Uklidňovala se.

"Přejete si?" Zeptala se nejistě muže. A byl to on, ten co chtěl vědět, kde je divadlo. Nebo to se mi taky jen zdálo?

"Jmenuji se Aleš V...," zarazil se. Má použít své pravé nebo své umělecké jméno? Zkusím pravé, když to poprvé zabralo. "Vadica," zase zarazil. Na tuto chvíli se tolik připravoval, ale náhle neví, co říct. Vybalit to najednou mezi dveřmi? Nebo si vymyslet záminku, aby se dostal dovnitř?

"Ano?" Pobídla ho Patricie. Všimla si, že je nervózní. Docela jí to pobavilo. V duchu se usmívala. Jasně, mohlo ji napadnout, že je nervózní, protože se ji chystá znásilnit, vykrást nebo zabít, ale nemyslela si to. Nevěděla proč, ale věřila, že ji nechce udělat nic zlého.

"Víte, je mi to poněkud trapné. Ale potřebuji si nutně odskočit na záchod, byl jsem tady nedaleko...nakupovat...a...," nevěděl, co dál. K jeho udivení Patricie odstoupila ode dveří a pobídla ho dovnitř. Patricie mu ukázala toaletu a trpělivě čekala. Přesně takhle je důvěřivá většina lidí, která se pak dostane do novin, s tím že byli okradeni nebo zavražděni, problesklo jí hlavou. Jsem asi stejně hloupá a důvěřivá jako ti nešťastníci přede mnou, ale přesto si myslím, že tenhle člověk mi ublížit nechce, dumala Patricie. A je docela pěkný. Vlastně, co si budeme lhát je moc pěkný, urostlý, tmavé vlasy, pěkné oblečení - moc pěkné oblečení, buď je nové nebo nenošené nebo drahé, stále přemítala. Z myšlenek ji vytrhlo spláchnutí.

"Koupelna je tady," ukázala Alešovi, jakmile se ukázal.

"Nedáte si kávu?" Zeptala se ho, když si myl ruce. Udělala to! Pozvala cizího muže do svého bytu a ještě na kafe! Jestli není blázen, protože vidí černé bytosti, tak za tenhle čin, si tu nálepku s čistým svědomím může dát. Ale kdyby jí chtěl ublížit, určitě by to udělal, jakmile se zaklaply dveře bytu. Pokud ji chce vykrást, určitě počká, až dopije kafe. Nebo až půjde na toaletu ona.

"Rád. Děkuji...teda pokud Vás nezdržuji," usmál se. Je to možné? Takové štěstí? Že by si na mě vzpomněla a dělá si teď ze mě srandu? Nečekal, že to bude tak snadné. Kdo by proboha pozval cizího muže do svého bytu? Nebo se začala dívat na televizi, mě si nepamatuje jako svého přítele, ale viděla mě jako mediální hvězdu. Hned bych si měl dát za tohle facku, pokáral se. Nesnášel, když ho někdo označoval za celebritu, hvězdu a podobně, přesto se tak sám občas nazval a pak si za to vynadal.

"Jsem asi blázen, že zvu cizího muže na kávu, že?" Usmála se na něj. Aleš skoro zapomněl, jak krásně se usmívá.

"No, napadlo mě to, ale na druhou stranu nevypadám jako masový vrah nebo zloděj, ne?" Taky se usmál. Doufal, že prolomí ledy.

"To se uvidí," mrkla na něj a pozvala ho do kuchyně.

Trochu se jí třepaly ruce, když chystala dva šálky a dala vařit vodu v rychlovarné konvici. Pořád si nebyla jistá, jestli to byl ten muž, který se jí ptal na divadlo a chtěl, ať si k němu nastoupí do auta a ukáže mu cestu. A ona ho nazvala úchylem? Nereagovala přehnaně?

"Víte, mám pocit, že jsme se už potkali," začala opatrně.

Aleš byl zaskočený. Co tím myslí? Myslí tu dobu, kdy spolu začali chodit a opravdu se potkali nebo myslí ten den, kdy ho nazvala úchylem? Nebo ho zkouší? Byl zmatený. Neodpovídal.

"Myslím, že jsem Vás nazvala …..úchylem...,asi bych se měla omluvit," sklopila oči.

Aleš trochu posmutněl, pořád si ho nepamatuje, ale možná je dobré znamení, že si pamatuje nedávné události. To by mohlo znamenat, že zapomněla část svého života, ale jinak problémy s paměti nemá, dedukoval.

"Spíš bych se měl omluvit já, zvát někoho do auta je pěkná hloupost vezmeme-li v úvahu dnešní dobu a všechny ty zprávy v novinách."

Chvíli bylo ticho, pak se oba dali do hlasitého smíchu. Konvice mezitím dovařila vodu. Patricie zalila oba šálky a postavila je na stůl spolu s cukřenkou a smetanou do kávy. Posadila se také ke stolu.

"Nevím, jestli sladíte...." chtěla prolomit ticho. Místo odpovědi se k ní Aleš naklonil a zadíval se jí do očí. Na chvíli zaváhal. Netušil, jestli tohle ona chce. Asi je to moc troufalé. Políbí ji a ona ho pošle k čertu a už se k ní vůbec nedostane. Nesmí si to pokazit, když už měl takové štěstí a dostal se k ní tak snadno. Vzpomněl si na Terezu. Na to že spolu obývají jeden dům, jednu ložnici a vystupují jako pár, vzpomněl si, jak je pro něj nesnesitelná. Jestli s ní bude muset být, určitě zešílí nebo se zabije. A co se změní, když si na něj Patricie vzpomene? Bude mít zase kam utéct, bude milován, bude se mít, kde schovat a pak vymyslí, co dál. Bože, je tak...

"Jsi tak krásná," pohladil ji po tváři a začal si hrát s jejím pramínkem vlasů, který jí spadl do tváře. Patricie nic neříkala, rozbušilo se jí srdce. Nejdřív si pozve cizího muže do bytu a teď se s ním bude líbat? Dočista se pomátla? A není to na druhou stranu velice romantické? Aleš se odvážil a políbil ji. Čekal už dlouho a nechtěl mařit další čas. Patricie se nejdřív lekla a trochu ucukla, ale líbilo se jí to. Už zapomněla, jaké to je někoho mít. Ale ona přece někoho měla. Náhle ucítila, že s někým chodila, před tím než skončila v nemocnici. Někde hluboko v sobě ty vzpomínky měla. Někdo v jejím životě byl a byl pro ni velice důležitý. Tak proč si na něj sakra nevzpomíná. Odtáhla se a po tvářích jí začaly stékat slzy.

"Promiň, víš...nejsem si jistá...," odmlčela se. Nedokáže se svěřit své sestře a cizímu člověku bude vykládat, co se s ní děje? To snad nemyslí vážně? Zlobila se na sebe.

"Prosím Tě neplač," utíral jí slzy Aleš, nakonec si ji přitáhl k sobě a pevně ji objal. Nesnesl ten pohled.

"Nemůžu," vzlykala, ale neodtáhla se.

"Nevzpomínáš si," uteklo mu, "tolik si mi chyběla srdíčko moje," nemohl sám sebe zastavit.

Patricie se prudce odtáhla a vyskočila ze židle. Srdíčko? To už jsem slyšela. O tom se mi přece zdálo.

"Co si to....co si to..." nedokázala ze sebe dostat větu. Co se jí to jenom zdálo? Hraje s ní snad někdo nějakou hru? Nebo už je opravdu na pokraji šílenství? Tak takhle to končí, když se pomátnete?

"Myslím, že byste měl jít," pronesla s tvrdou tváří.

"Ale..," namítl, ale větu nedokončil, přerušil ho zvonek.

Patricie sebou trhla.

"Myslela jsem to vážně," řekla a pospíšila si do chodby. Vlivem posledních událostí se zapomněla podívat přes kukátko a na to ona vždycky pamatovala. Co kdyby se černé bytosti rozhodli ctít společenské konvence a pro jednou zazvonit a přijít dveřmi? Ve dveřích stála asi třicetiletá žena s mahagonovými vlasy, kterou si pamatovala z vidění, patrně sousedka, ale nevěděla, ve kterém patře a bytě bydlí nebo co dělá.

"Přejete si?" Ptala se Patricie, dnes už po druhé.

"Ahoj Patricie, můžu dál?"
"Promiňte......My se známe?" Zaváhala Patricie. Pokud se znají, proč už nepřišla dříve? Nebo si aspoň nepokecaly na chodbě, když se potkaly?

"Ano známe, i když jste se více bavila s mým manželem.....jsem Alice Pasková."

Byla v tom hořkost? Náznak? Patricie nevěděla. Byl snad její manžel ten muž v jejím životě? Panebože, ukradla jsem někomu manžela? A ani si to nepamatuji? A možná mi jeho manželka teď jde ukázat, zač je toho loket.

"...než zemřel.....potřebuji s tebou mluvit...mohu dál?"

Patricie nevěděla. Ženu z vidění znala, ale z dřívějška si ji nepamatovala, stejně tak si nepamatovala jejího muže a.....proč si na tolik zjevně důležitých věcí nevzpomíná? Náhle si vzpomněla na Aleše, ještě je v kuchyni. Říkal jí srdíčko. Ten sen! Říkal, že mu chyběla. Takže se znali? Je snad on ten muž? Co se to tady děje?

Patricie otevřela dveře dokořán a odstoupila od nich, aby Alice mohla projít dál.

Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama