Alice, Romana, Patricie - 7. část

7. února 2016 v 22:17 |  Alice, Patricie, Romana
XXII. Alice

Byla nervózní. Nemohla se dočkat večera, až začne kino. Obvykle do kina chodila na poslední chvíli, dnes tam byla už půl hodiny předem. Dala si kávu z automatu. Byla hnusná. Nevydržela sedět, pořád přešlapovala, četla si plakáty k jiným filmům, ale nepamatovala si, co četla. Uvěřila tomu, že něco najde, pod sedačkou, za sedačkou. Pak zase věřila tomu, že je blázen. Konečně skončil předchozí film a ona mohla nakráčet do sálu. Jako první. Nikdo tam nebyl. Nikdo ji nesledoval, předpokládala. Rychle spěchala k sedadlu, u kterého si myslela, že najde nějaký vzkaz od Radka. Vzrušením ani nemohla dýchat. Ještě se ohlédla, zda je v sále opravdu sama. Byla. Podívala se pod sedadlo.

Nic. Nic tam nebylo. Jak je to možné? Ohmatala ho ze všech stran, ale nic nenašla. Žádný vzkaz. A co sis vlastně myslela? Prohledala sedadla v celé řadě. Pak se do sálu začali sbírat lidi a Alice toho musela nechat. Byla naštvaná, že nemá více času. Byla zklamaná, že nic nenašla a naštvaná, že byla tak hloupá. Měla by se jednou provždy smířit s jeho smrtí a nevymýšlet si hlouposti. Odešla než film začal. Domů si vzala taxíka. Chtěla se najíst a jít spát. Všechno zaspat a nemyslet. Zase ten pocit marnosti. Otevřela lednici a dlouze do ní hleděla. Měla hlad, ale neměla chuť jíst. Ledničku zavřela a tupě zírala na společné fotky s Radkem, které byly přichyceny magnetky. Jedinou připomínku, kterou nedokázala schovat do krabice. Jednou je už sundala, ale pak je tam zase dala zpátky. Tady byli v Itálii, tady zase na víkend na horách a tady....moment. Tady nebyli nebo byli? Název města nebo vesnice v rohu jí nic neříkal. Radek tam občas v programu dopisoval názvy míst, kde byli, případně datum. Ale ta fotka je zvláštní, jiná než ostatní. Něco jí na té fotce nesedělo. Před tím si toho nevšimla. Seděli na dřevěné lavičce před nějakým kostelem, který neznala. Nebo si na něj jednoduše nepamatovala. Rozběhla se do ložnice, otevřela krabici, ve které měla schovaná alba. Rychle jimi listovala. Itálie, Černá Hora, Francie. Kde to je, kde to jen je. Tu fotku z lednice nenašla. Ale našla jinou, kde seděli na dřevěné lavičce. To byl jeden ze sobotních výhledů na rozhlednu. Na lavičce si dali svačinu a pak se nechali nějakým starším párem vyfotit. Fotku z alba vytáhla a spěchala zpět do kuchyně. Opakovaně se dívala na fotku na lednici a na fotku v ruce. Je to možné? Neblázním zase? Nevymýšlím si vzdušné zámky? Pozorně si obě fotky prohlížela. Znovu a znovu. Dokud si nebyla jistá. Jak to, že jsem si toho dřív nevšimla? Přemítala.

Fotka na lednici byla udělána ve photoshopu nebo v jiném programu, ve kterém se upravují fotky. Radek vzal asi nějakou fotku toho místa z internetu a z fotky z rozhledny vzal Alici a sebe na lavičce a přenesl ji na fotku z internetu. A dal ji na ledničku. To on tam dával fotky. Alice se rozhodla. Musí jet na to místo a prozkoumat lavičku. Určitě je tam nějaký vzkaz. Zapálila si cigaretu a koukala na fotku. Tak Roztěchov, dobře. Když dokouřila, zapálila si ihned další a zapnula počítač. Město se nacházelo 240 km severně, u hor. Bude tam asi pěkná zima, napadlo jí. Auto už měla přezuté, mapu má taky, nic jí v podstatě nebránilo v cestě. Jen dvě věci zdravý rozum a práce, nemůže si zase vzít dovolenou a nemůže se honit za svými výmysly. Přesto všechno vyhrabala ze skříně větší příruční tašku, naházela do ní spodní prádlo, ponožky, rolák, svetr, tričko s dlouhým rukávem, ručník, nějakou kosmetiku a kartáček na zuby. Do termosky si uvařila kávu. Na benzince se zásobí cigaretami, rozhodla se. Převlékla se do tmavých teplejších kalhot a roláku, mahagonové polodlouhé vlasy si sčesala do culíku. Do kabelky v rychlosti naházela peněženku, doklady, mobilní telefon, kapesníčky, poslední krabičku cigaret, co měla a prášky proti bolesti hlavy. Do práce zavolá nebo napíše sms až ráno. Už bylo přeci jen pozdě. Ale nechtělo se jí čekat do rána, aby se na cestu vydala čerstvá a plná sil. Stejně by toho moc nenaspala. Když nasedla do auta, bylo pár minut po desáté večer. Najednou jí bylo jedno, jestli si počíná bláhově, jestli ji časem zavřou do blázinec. Chtěla zjistit, zda Radek žije, zda jeho smrt byla opravdu nehoda nebo ne. Pokud zjistí jen to, že je blázen, taky dobře. S tím už se dá pracovat. Bylo jí jedno, že zase zmešká dny v práci. Ať ji třeba vyhodí. V tuto chvíli jí bylo už všechno jedno. Jen chtěla vědět, zda na něco přišla nebo dočista zešílela.

XXIII. Patricie

Patricie pracovala v jedné cestovní kanceláři jako pomocná síla pro všechno - prodej po telefonu, roznášení pošty, vaření kávy, trochu účetnictví, prostě holka pro všechno. Práce ji ale bavila, nikdy nebyla ctižádostivá a peníze jí stačily k tomu, aby zaplatila nájem, služby, jídlo a občas si zašla do kina nebo posedět s kamarádkou. Dnes se nemohla dočkat konce pracovní doby. Spěchala domů, aby pokračovala v pátrání po bytostech. Po noční zážitku měla sice obrovský strach, ale také jí to dodalo odvahu. Což byl pro ni zvláštní nový pocit, ale skvělý. Právě kopírovala nějaké prospekty pro zájemce o pobyt v Itálii, když si na zemi všimla něčího řetízku. Najednou si na něco vzpomněla, byla to vzpomínka vzdálená, jakoby zastřená mlhou, ale byla to vzpomínka.

"Promiň, jdu pozdě."

"Zase."

"Je mi to vážně líto, ale je těžké se sem dostat aniž by mě někdo viděl."

"A proč by Tě někdo nemohl vidět?! Přece se za mě nestydíš...." začínala se z ní stávat žárlivá stíhačka a taková přece nikdy nebývala.

"Dobře víš, že to tak není. Ale nechceš přece, aby před tvým vchodem slídilo několik novinářů denně a ty ses nemohla nikde v klidu hnout."

"To nechci. Ale taky mě nebaví se pořád schovávat, jsem z toho unavená."

Najednou jí bylo líto, co řekla. Chtěla ho ranit, protože sama byla raněná. Měnila se. Nikdy taková nebývala, ale neustále schovávání jí už lezlo krkem. Navíc když na každém rohu o něm slyšela a všude viděla jeho fotky v časopisech, dokonce na internetu. Televizi ani internet si nepořídila, ale bylo těžké si toho nevšimnout v obchodech a taky občas zašla do knihovny, prošmejdit internet, aby zjistila, co se o něm píše. Pak si nadávala, že už to neudělá, že je to od ní hloupé a dětinské. Nemohla se ani nikomu svěřit, dokonce ani svému dlouholetému příteli. Ale svěří se mu. Nemůže to v sobě dusit a ona mu věřila, určitě by to nikde nevykládal, dokonce ani své ženě, doufala.

"Promiň, já to tak nemyslela, promiň," dala mu pusu a přitiskla se k němu. Aleš ji pevně stiskl. "Je to pro mě někdy těžké, občas mi přijde, že já tě mám jen na chvilku, v noci a potají a ty všechny ostatní krásné ženské tě mají celý večer na udílení cen, při rozhovoru..."najednou se odmlčela, protože jí přišlo hloupé se mu takto svěřovat.

"Viděla si je někdy odlíčené?"

Zasmála se, ale pak zase zesmutněla.

"Ale no tak, nebude to takhle napořád. Slibuji." Políbil ji. "Něco pro tebe mám," pokračoval a vytáhl z kapsy od kožené bundy řetízek. "To je pro tebe, jsi takové moje srdíčko."

Patricie zírala na prospekty a zapomněla kopírovat. Tohle nebyl sen, tohle byla vzpomínka, sice mlhavá, ale byla. Patricie byla zmatená. Znamená to, že s tím klukem ze snu skutečně chodila a ten řetízek, co našla doma, má od něj.

"Patricie, máš ty prospekty?" Z přemýšlení ji vytrhla Pavla.

"Ano, ano jistě," vykoktala ze sebe Patricie.

"Je Ti něco? Vypadáš dost bledě."
"Jsem v pořádku. Děkuji," zalhala Patricie. Patricie nevěděla, jestli začíná být pomatená nebo si začíná vzpomínat na něco, co měla pohřbeno hluboko v mysli. A proč si vzpomíná vlastně až teď? A je to opravdu vzpomínka? Před chvíli si byla ještě jistá, že je. Nebo se jí to už všechno plete. Tohle se jí mohlo zdát před několika dny a teď to považuje za vzpomínku. Ale jak si pak vysvětlí ten řetízek. Je to jen náhoda? Promítla do snu, to co viděla doma? A pokud někoho měla, proč jí o tom nikdo neřekl, nebyla s ním viděna. Byli spolu krátce? Nestihla ho představit? Rozešli se? Před tou nehodou? Přemítala. Nehodou. Bůh ví, jak to bylo. Doktoři jí řekli, že měla nehodu, že omylem snědla něco prošlého a dostala infekci. Bylo jí zle, několik dní o sobě vůbec nevěděla. Ale ona si nepamatovala, že by jedla něco zkaženého, prošlého. Ani takové potraviny neměla v lednici nebo si prostě nevšimla, jak jí doktoři sdělili. Nepamatovala si na několik dní před nehodou, moc si nepamatovala ani dny v nemocnici, ani návštěvy. Vůbec netušila, že tam sestra byla tak často, jak se později od ní dozvěděla. Taky tam byl nějaký muž, ale ten si jen spletl pokoj, protože ho Patricie nepoznala. Ale tohle všechno věděla z vyprávění své sestry. Sama si na to nevzpomínala. Nevzpomínala si ani na svého nejlepšího kamaráda. A pokud nějakého měla, proč se doteď neukázal ani neozval? Od propuštění měla divný pocit, něco bylo špatně. Ale nevěděla co. A pak ty bytosti a ten strach ze tmy. Tohle si pamatovala přesně. Hned jak vyšla z nemocnice, věděla to. Zvláštní bylo, že v nemocnici se nebála, možná protože se to tam hemžilo sestrami a doktory, vždycky tam někdo byl. Nebo jen prostě o tom nevěděla, dokud nevyšla ven? To jí nedávalo smysl. Nic jí z toho nedávalo smysl. A nevěděla, koho se zeptat. Po propuštění z nemocnice vedla docela samotářský život. A jaký život vedla před tím, si nebyla jistá, měla všechno v mlze. To jste jen nejspíš zmatená po tolika dnech v nemocnici, řekl jí doktor. Takže se tím dál nezabývala a žila, chodila do práce a tak podobně. Navíc usoudila, že asi byla samotářka odjakživa vzhledem k tomu, že kromě sestry ji nikdo nepřišel navštívit, ani domů se za ní nikdo nestavil. Rodiče už neměla, zemřeli, když byly se sestrou malé. Prohrábla si své blond dlouhé vlasy, které často nosila volně rozpuštěné. Tak to už jsou 2 věci, kterým musím přijít na kloub - černé bytosti a moje zamlžené vzpomínky, zaznamenala si v duchu Patricie.

XXIV. Romana

Když bylo kolem čtvrté hodiny ráno Romana se chtěla nenápadně vypařit. Jednak se bála, že se jí Erik začne vyptávat, jak to s nimi bude dál, jednak si stále nebyla jistá tím, zda ji někdo nesleduje. Vstala z postele a začala se oblékat. Chtěla se k němu nahnout a ještě mu dát pusu, ale měla obavu, že ho vzbudí. A tak se otočila a dala se na odchod. Erik ji chytil za ruku.

"Neodcházej," přitáhl ji k sobě.

"Nemůžu zůstat." Vstala a šla se podívat k oknu. Malinko a velmi opatrně odhrnula kousek záclony, aby zjistila, zda tam někdo nehlídá. Na této straně nikdo nebyl. To neznamená, že nemůže být někdo v okně v nějakém bytě naproti nebo na druhé straně domu, kde bydlí Erik.

"Proč mi neřekneš, co se změnilo," posadil se. Romana se k němu otočila. Mohla se zeptat, o čem to mluví, dělat se blbou, ale na to si ho moc vážila a moc dobře věděla, o čem mluví. Ale jak by mu mohla vysvětlit, co dělá? A věřil by jí? A co by na to řekl? Bála se, že pokud mu řekne pravdu, bude mezi nimi ještě větší propast než je a už to nikdy nepůjde spravit.

"Nebyl v tom nikdo jiný," musela mu to říct. Chtěla, aby to věděl, aby věděl, že mu vždycky byla věrná, i když on někdy pochyboval, možná dost často. A nebylo se čemu divit. Noční vycházky, pozdní příchody, navíc byla protivná, to musela přiznat. A kdo by do prdele nebyl, ihned ji napadlo.

"Co bude dál...myslím s námi.." zeptal se místo odpovědi.

Věděla, že to přijde a stejně nevěděla, co odpovědět. Najednou si vzpomněla, že má práci. Dnes večer by se o to měla postarat, protože dnes její práce půjde na večeři do jeho oblíbené restaurace a domů se jako vždy projde pěšky. Trasu už znala. Jen to zařídit. Po práci se půjde domů jen převléknout, rychle se nají a vyřídí to. To zas bude dlouhý den.

Neodpovídala, nechtělo se jí říkat nevím. Erik si povzdechl. Pak vytáhl něco ze šuplíku u nočního stolku a šel k Romaně. Do ruky jí dal klíč.

"Od bytu."
"Já....nemůžu Ti slibovat vztah, že se změním a bude to jako na začátku.....nejde to..." Otočila se zpět k oknu. Zahlédla mihnutí jakési osoby. Za záclonou v okně ve třetím patře domu naproti. Nebo se jí to zdálo? Mohla to být jen nějaká babka, co nemůže spát nebo její bujná fantazie. Ale pro jistotu si nasadí paruku a kšiltovku, když bude odcházet. Pokud ovšem vědí, že tu je, nemá to cenu. Nebo to neví a sledují i Erika. To ji znepokojovalo.

"Tohle jsem pochopil už dávno," zezadu ji objal. "Vem si ty klíče."

Přemýšlela. Jak by to mohlo fungovat? A proč se do toho zase pouštět, klíčky to začíná, bydlením to končí. A to už si spolu prožili. Co si od toho slibuje on? Pak se rozhodla. Věděla, co udělá.

"Dej mi čas."

"Buď na sebe opatrná."

Romana se k němu otočila se zvídavým pohledem.. Proč to říkal? Tuší snad něco? Ví něco?

"Nejsem slepý."

Otočila se zpátky, to pohnutí záclony jí nenechalo na pokoji.

"Naproti bydlí starý děda, znám ho, nemůže spát a tak v noci špehuje okolí."

Jak to sakra věděl?! Musel něco pochytit, když spolu ještě bydleli. Romana ale měla pocit, že byla opatrná dost. Vždycky ale žasla nad jeho bystrostí. Byl tak sečtělý a pálilo mu to. Otočila se, aby ho políbila. Než se vydala domů, pomilovali se.

Doma se osprchovala, nasnídala a převlékla se. Černé dlouhé vlasy si nechala rozpuštěné, aby jí doschly. K Erikovi si vzala sice vše, co k tomu potřebovala. Ale přesto chtěla jít domů. Cestou si všechno potřebovala ještě promyslet. Bylo po šesté hodině ráno a ona před prací chtěla zajít do organizace za Jiřím a potvrdit mu práci na novém úkolu. V rychlosti spolkla poslední kousek rohlíku, obula se, nasadila bundu, baťoh a vydala se k zastávce autobusu.

Jiří ji hned přijal. Jak jinak. Určitě se bude chvástat tím, že měl pravdu. Stejně Tě dostanu, pousmála se v duchu Romana. Je to kus hňupa, pomyslela si, když se dívala na ten jeho uhlazený účes z šedesátých let, dokonale vyžehlené sako, košili a dobře zvolenou kravatu. Jen dát do výlohy.

"Jsem rád, že sis to rozmyslela," začal po tom, co mu Romana sdělila, že tu práci bere.

Podezřelé, pomyslela si.

Jiří pokračoval. "Dostaneš všechny zprávy, co byly sepsány. Můžeš si taky promluvit s Tomem, dělal na tom. Víš, kde má kancelář, že,"

"Ano. To na tom dřel jen on?"

"Ne. Ale ostatní jsou mimo dosah, mají naléhavou práci."

Podezřelé! Myslela si, že na tom pracovalo tak tucet lidí ne-li dva tucty než to nabídli jí. Což bylo taky podezřelé! A to jako všichni najednou mají veledůležitou práci? Přemítala. Celé to smrdělo. Náhle ji přepadl pocit, že by měla odejít a říct mu, že to nakonec nevezme, že se spletla. Nebo mu aspoň bodnout tu tužku do oka. Nesedělo jí to. Celou dobu ty řeči o tom, jak je to na celý život a najednou by šlo s tím přestat? To je ta informace pro ně tak důležitá? A jaká vlastně?

"Co mám vlastně zjistit?"
"Jedná se o muže, věk 32 let. Ví o naší organizaci mnoho informací. To nám může samozřejmě uškodit. Musíme být silní v boji proti..."
"Panebože ušetři mě těch blábolů a přejdi k věci!"

Jiří na ni přísně pohlédl. Už si víceméně zvykl, že je Romana držkatá, ale nehodlal jí to tolerovat. K němu se musí chovat s respektem. Nikdo z jeho podřízených se tak k němu nechoval, nedovolili si to. Romana byla jiná. Bylo jí to všechno fuk, kdyby to měl vyjádřit jejími slovy "totálně u prdele!". Jiří nechápal, jak ženské stvoření, poměrně pěkné stvoření, může být tak sprosté. Čekal, až se omluví za své nevhodné chování. Doufal, že neřekne soráč nebo něco podobně odporného. Ta dnešní mládež, pomyslel si.

"Omlouvám se."

Dočkal se, a tak mohl pokračovat.

"Je ženatý, tedy byl - jeho žena si myslí, že je mrtvý. Někde nechal podrobnou zprávu o celé naší organizaci a my musíme zjistit, kde ta zpráva je, najít ji a zničit. Taky potřebujeme zjistit, zda o tom někomu řekl. Ale předpokládáme, že ne. Jeho žena nic netuší. Jeho přátelé očividně také ne."

Romana přemýšlela, jestli jí říká pravdu nebo jen část pravdy. Tají něco? Proč tento úkol chce svěřit jí? Nevěřila tomu, že ostatní neuspěli a už vůbec nevěřila tomu, že by mohla uspět ona. Ale kdyby přece...kdyby se jí podařilo zjistit, co oni potřebují, mohla by zase žít jako dřív, ten život, který občas považovala za nudný, ten život, který by teď brala všemi deseti a už by si nikdy nestěžovala na málo peněz, moc práce, nepříznivé počasí. Opravdu je to tak jednoduché? Splň úkol a odejdi? Něco se jí na tom nezdálo. Tohle přece není jejich styl. Ponořená do svých myšlenek, zcela přestala vnímat Jiřího.

".....proto bych navrhoval, abys...." Jiří se odmlčel a zabodl své oči na Romanu. Náhle přerušení přívalu slov, vytrhlo Romanu z úvah.

"Jak se ten člověk jmenuje? Vyhrkla ze sebe. Doufala, že to bude vypadat, že poslouchala. Bohužel se jí nepodařilo zachytit poslední větu a nějak na ní navázat. Otázkou nebo úvahou. Tak to vždycky dělala, když neposlouchala v práci a vždycky to vypadalo, že má nastražené uši. Ale Jiří není včerejší. Věděla, že jí prohlédl, přesto bez přednášky a výčitek odpověděl:

"Radek Pasko."

Romana těžce polkla. Vyschlo jí v ústech. Roztřepala se jí kolena. Vždyť je mrtvý!!! Chtělo se jí vykřiknout. Místo toho jen opět polkla. Zkoumá ji? Ví, že ho zná? Pokud ho sledovali, musí o něm vědět vše. Pokud pro ně ona pracuje, určitě si o ní zjistili, co nejvíce, ne-li vše. Ale stoprocentně musí vědět, že to byl...je...její soused. Snažila se, aby Jiří nepoznal změnu její nálady. Její paniku. Možná jsem jen paranoidní, pomyslela si. Kolik lidí zná své sousedy? Nepamatovala by si ani Paska, kdyby neumřel. Strašné, ale upřímné. Ne, ne, to nemůže být náhoda, u NICH není NIC náhoda. Tak proto mě sledují? Blesklo jí hlavou. Nebo mě vůbec nesledují.

"Je to tvůj soused, proto..."

"Neznám své sousedy," přerušila ho.

"Proto jsem chtěl navrhnout, abychom předstírali, že jsi na tom jako on. Ne jedna z nás," dokončil větu, jako by ji neslyšel.

Romana jen přikývla. Hlavou se jí honilo milion myšlenek.

"Detaily prober s Tomem. Domluvte se, jak to udělat."

"Dobře," zvedla se k odchodu.

"Chci být průběžně informován."

Romana přikývla, spěchala ke dveřím, jen už aby byla venku.

"Nashle," řekla téměř neslyšně než za sebou dveře zavřela.

Do čeho jsem se to zase namočila? Nadávala si. Pokud jí doteď její život připadal přitažený za vlasy, tohle bylo jako z nějakého blbého románu. Co bude dělat? Co bude dělat? Náhody nejsou, celé to nemůže být jen shoda náhod. I kdyby si ji vybrali záměrně a doufali, že jako zajatá známá od vidění si získá jeho důvěru....ne, v tom bude něco jiného. Chtějí se jí zbavit. Žádný odchod dohodou. Jsem v pěkné prdeli, pomyslela si, když zaklepala na dveře Tomové kanceláře. Ale musím se z toho dostat.



Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama