Jak jsem přežila večírek (téma týdne Čekám)

31. ledna 2016 v 12:15 |  Téma týdne
Čekala jsem na ten den netrpělivě celý týden. Ne snad, že bych se na tu událost těšila, ale proto abych ji měla už za sebou, mohla zapomenout a jít dál svým obyčejným životem. Nešlo o nic víc než o večírek pro naše klienty. V práci jsem měla za sebou velmi náročný týden, kdy jsem domů chodila v 9 večer a ještě do půlnoci pracovala z domu. Ten velký slavnostní den jsem tedy byla utahaná jako kotě a poslední na co jsem měla náladu bylo někde juchat, smát se, tančit a podobné nesmysly. Ale co! Povinnost mi velela přijít a tak jsem doslova přiběhla z práce, do 15 minut se převlékla, namalovala, učesala a nechala se tam zavést taxíkem, protože řídit já, tak tam dojedu pozdě (o mém řidičském neumění si povíme někdy příště).




Čekal mě tam velký sál se 250, většinou mně neznámými lidmi, kteří byli perfektně ustrojení, učesaní, namalovaní a nachystaní se bavit. Což se o mně říct nedalo. Proslov, hudba, přípitek, další proslov....a raut! Svitla ve mně jiskřička naděje. Než jsem se však probojovala hladovějícím davem, zbyla na mě jedna jednohubka a jeden pidi zákusek - pokud ovšem považujete čokoládovou kostičku velikosti 2cmx2cm za zákusek.

Následovali nudné konverzace. Vám to ale sluší. Odkud že to jste? Neznáme se odněkud? Ne to není možné. Chodíte na plesy? Plesová sezóna začala! Nechodíte? Óóó, jak je to možné?! Bla, bla, bla, bla. Ani jsem nepředstírala, že je poslouchám. Horší než tohle, byly už jen nevtipné vtipy, kterým se smát nemůžete, ale pokud se jim nesmějete, ostatní si myslí, že jste vtip nepochopili a mají snahu vám je vysvětlovat. Hahaha, to je taková legrace.

Čekala jsem na půlnoc. Říkala jsem si do půlnoci vydržím a pak zavolám příteli, se kterým jsem byla domluvena, že mě vyzvedne. Nevydržela jsem. Volala jsem mu už před 11 večer.

"Za 15 minut jsem tam." Byli jsme domluveni. Rychle jsem se rozloučila, se všemi těmi mně stále neznámými lidmi. Protože když se vám najednou představí 250 osob, stejně si nepamatujete kdo je kdo. Vyšla jsem raději dřív, ať na mě nemusí čekat.

Čekala jsem 5 minut, 10 minut, 15 minut, půl hodiny, to už mi bylo divné, ale nechtěla jsem mu volat,přece řídí a stejně by mi ten telefon nemohl vzít.

Najednou, zvonění - přítel.

"No kde jsi? Já už tady čekám 15 minut!"
"No to já taky. U kterého parkoviště stojíš?"
"Tam, kde jsme se domluvili."
"Aha, tak možná jsem to špatně pochopila a stojím blbě. Počkej obejdu to tady kolem dokola." Co krok, to neuvěřitelná bolest. Nesnáším lodičky do špičky, podpatky. Kdo je vymyslel, patrně nenáviděl ženy. "Nikde Tě nevidím. Nestojíš na tom druhém parkovišti?"
"Ne, stojím jako vždycky."

Moment?! Jak jako vždycky?

"Jak to myslíš jako vždycky?"
"No jako vždycky!!!!!"
"Ale tady ten večírek máme poprvé..."
"Vy ho nemáte na firmě?"
"Ty jsi u naší firmy?"
"No vždyť jsi mi říkala, že Tě mám vyzvednout tam!!"
"Ne, to jsem neříkala, říkala jsem, že to máme v Picasu!"
"To je na opačné straně než stojím teď!"
"No..."

Zaklapnutí telefonu.

Tak jsem zase čekala a hlavně doufala, že pro mě opravdu přijede a nepojede raději domů.

Čekala jsem 5 minut, 10, 15, půl hodiny.....a najednou vidím naší starou otřískanou felicii. Nikdy jsem to auto neviděla radši.

Utahaná, hladová s bolavýma nohama jsem se před 1 ranní dostala do postele.

Teď už jen čekám na další večírek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama