Alice, Romana, Patricie - 6. část

14. ledna 2016 v 5:44 |  Alice, Patricie, Romana
XVIII. Alice

Z tvrdého spánku ji probudil nepříjemný zvuk budíku. Rukou ho shodila z nočního stolku, aby se vypnul. Bolela jí hlava. Zase. Pomalu vzpomínala, co v noci dělala a kam se dostala. Uvařila si kávu a prohrabovala se Radkovými věcmi až do 2 rána. Nic nenašla. Vypila tak dva litr kávy, jeho věci pečlivě prohledala třikrát. A nic nenašla. Pročetla dopisy, co si psaly. Bláhově si myslel, že tam něco přibylo, že tam něco zašifroval. Prohledala kapsy od kalhot a košil. Zbytečně. Proč si vlastně myslela, že něco najde? Doufala snad, že žije? Dala jí takovou naději jedná hloupá sms? Mobil mu mohl přece někdo ukradnout, mezi jeho věcmi, co se našly, přece nebyl. Je tak hloupá! Někdo si z ní vystřelil a ona tím teď ztrácí čas, místo toho, aby se posunula dál.

A přesto. Ten pocit někde uvnitř jí nedal pokoj.



Zvedla telefon a zavolala do práce, že si bere dnes volno. Pak si uvařila kávu a spolkla prášek proti bolesti hlavy. Byla tak nesnesitelná. Nakonec našla volné místečko mezi rozházenými Radkovými věcmi na posteli a lehla si. Přemýšlela. O něm, jaké to bylo a jak to skončilo, jak se poslední den, co se viděli pohádali. Vehnalo jí to slzy do očí. Všimla si jejich společných věcích, drobností, lístků od divadla a kina, co si shromažďovaly, aby se tím ve stáři prohrabovaly, vzpomínaly a ukazovaly to vnoučatům. To už se nestane. Včera když byla zoufalá, našla tuto společnou krabici a prohrabovala se jí a vzpomínala, ale sama. Znovu si začala prohlížet jejich společné věci. Lístek do kina z jejich prvního filmu, lístek z divadla, ze vstupu na hrad, perník, co jí koupil na pouti. Nahlas vydechla a odhodila to. Zavřela oči a na půl hodiny se jí podařilo usnout. Pak se vzbudila a oči upírala přímo na ty jejich věci. Začala plakat jako už tolikrát. Znovu zvedla lístek do kina od jejich první společné návštěvy nového kina. Film se jmenoval Den v poušti. Bála se, že to bude blbost, ale kupodivu jí to moc bavilo. Až ji mrzelo, že kino tak rychle skončilo. Příběh si už přesně nepamatovala, jen dobrý pocit z filmu. Jak si tak pohrávala s lístkem v ruce, najednou si na druhé straně všimla nějakého textu dopsaného průpiskou drobným malým písmem. Určitě ne Radkovým. Ale kdo by tam co psal. Musela si dát lístek blíž k očím, aby viděla, co je tam napsáno.

Řada 3, sedadlo 2.

Taková hloupá řada a sedadlo, to bychom si v životě nevybrali, napadlo ji. Vždycky jsme sedávali výše, někde uprostřed, nejlépe na společných sedačkách, abychom měli víc místa.

Je to ono, co si myslí? Vzkaz? Vzkaz, který patrně nepsal Radek. Jeho písmo to určitě není. Její taky ne, navíc si nepamatuje, že by to tam napsala.

Ale co může najít v kině, na sedadle? Nebo pod?

Nejsem blázen? Pomyslela si. I kdyby, musí dnes jít do kina a sednou si přesně do té řady, na to sedadlo.

"Jsem blázen", řekla si pro sebe nahlas. "Co bych tam tak mohla zjistit po tak dlouhé době?"

To je jedno, blázen nebo ne, nesmysl nebo vodítko. Dnes večer určitě půjde do kina. Buď něco zjistí nebo ne. Ale určitě tam půjde, rozhodla se. Vstala a zapnula počítač, aby se podívala co a hlavně v kolik hodin něco hrají.

XIX. Patricie

Patricie vstala velice brzo. Po několikahodinovém převalování se v posteli bez spánku se smířila s tím, že tuto noc neusne a vstala. Uvařila si kávu, přidala smetanu bez cukru, posadila se v kuchyni a přemýšlela o tom, co se v noci stalo. Měla by si s někým promluvit. Doposud si nebyla jistá, jestli je jen nemocná a trápí ji halucinace, které jí ztrpčují život anebo se to opravdu děje. Nechtěla si připustit, že je s ní něco v nepořádku. Vždyť nikdy nebývala nemocná, netrpěla depresemi, nebrala drogy, neměla za celý svůj život podezření, že by jí něco bylo. Pak se to změnilo. Kdy to vlastně bylo? Přemítala. Někdy po té nehodě, kdy si pobyla několik týdnů v nemocnici a po tom musela být i doma. Život před tou nehodou si vcelku pamatovala až na několik měsíců těsně před ní. Ty byly nejasné. Pamatovala si je, ale měla pocit, že jsou v mlze, že si na něco nemůže vzpomenout, že v nich něco chybí. Například si nepamatovala, kdy, kde si koupila zlatý prstýnek s bílou perlou, zlatý řetízek se srdcem, který náhodou našla zapadlý za postelí, když uklízela. Prstýnek našla v mleté kávě. Předpokládala, že si jej schovala, ale nechápala, proč by to dělala a už vůbec nechápala, proč by si tyto věci kupovala. Zlato nenosila, nenosila ani prstýnky, náramky nebo řetízky. Nejprve si myslela, že má přítele nebo manžela, kterého si nepamatuje, ale sestra jí řekla, že nikoho nemá nebo že aspoň o tom neví. Dodala, že by to věděla, kdyby její sestra někoho měla, protože si takové věci říkaly. V přesvědčení že nikoho nemá ji utvrdila absence fotek, telefonního čísla v mobilu, druhý kartáček v koupelně a podobné drobnosti.

Možná je na čase si s někým promluvit, dál přemítala. Anebo najít někoho s podobnou zkušeností. To se jí zamlouvalo víc. Z ložnice si do kuchyně přinesla notebook a spustila prohlížeč. Do vyhledávače zadávala různá slovní spojení - černá bytost, postava, tajemná černá bytost, duchové mezi námi apod. Samozřejmě jí vypadlo nespočet odkazů. Nevěděla kde začít. Bylo toho tolik - od náboženských sekt až po magory, co vyvolávají mrtvé. Prohlížením jednotlivých odkazů strávila dvě hodiny, pak zjistila, že je nejvyšší čas chystat se do práce. Ještě si rychle uložila do oblíbených jedny webové stránky, které neměla čas důkladně prostudovat a pak už si to namířila do koupelny.

XX. Romana

Romana bedlivě sledovala tužku na stole. Byla perfektně ořezaná, žádný kopáč. Přemýšlela, co by se stalo, kdyby ji vzala a bodla ji Jiřímu do oka - jako v nějakém akčním filmu. Ta představa ji pobavila a tak se, ač nerada, usmála. Ne, to by neudělala. Neskutečně se nudila, neposlouchala ho, a proto si představovala tyhle nesmysly. I kdyby Jiřího odstranila, nepomohlo by jí to. Na jeho místo by byl přijat někdo jiný. Ano, i takovými myšlenkami se zaobírala, i když někde uvnitř tušila, že by tohle nezvládla. Je rozdíl zbavovat se "příšer" a zabíjet obyčejné lidi. Ale člověk v zoufalství přijde na spoustu věcí, v duchu se obhajovala. Moc by si přála, aby se její život vrátil do starých kolejí. Často nad tím přemýšlela, nikdy však nenašla schůdné řešení.

"Neposloucháš mě," přísně pronesl Jiří.

Romana se nevylekala jako žáček ve škole. Byla zvyklá lidi neposlouchat, ale zároveň se naučila zachytit poslední slova ve větě. A když ji někdo takto nařkl, zopakovala je. Když měl někdo podezření, že neposlouchá a Romana si všimla, že si toho dotyčný všiml, zeptala se na něco v souvislosti s posledními slovy ve větě. Vždycky to zabralo, lidi se rádi nechají obalamutit.

"Měla bych se ukáznit."

Jiří nehnul ani brvou. Obešel stůl, opřel se o roh a naklonil se k ní.

"Vím, že to není lehké, z vlastní zkušenosti. Ale měla by ses s tím smířit. S tím že to dělat musíš. Smiř se s tím a přizpůsob svůj život této práci. A pak můžeš být šťastná. Věř mi."

Romanu tato reakce překvapila. Vždycky když u něj byla v kanceláři, stál vzpřímený za stolem, jako generál. Sedět ho viděla jen na poradách. Myslela si, že stojí schválně, aby tak měl navrch, aby byla jasná jeho autorita, nadřazenost, že on je tady ten, kdo se bude poslouchat. To že se k ní naklonil, byla pro ni úplná novinka. Chtěl si získat její důvěru. Debil, napadlo ji. Nevěří mu nic z toho, co žvaní, ani to že si tím taky prošel.

"Kecy, to by Ti šlo. Jsi prostě kretén jako vy všichni tady. Běžte už všichni do hajzlu," chtěla mu říct. Neřekla nic.

Chvíli vyčkával. Když pochopil, že se reakce nedočká, vrátil se za svůj stůl, opět stál, opět vzpřímený.

No prostě debil, napadlo znovu Romanu.

"V tom případě mám pro tebe návrh," pokračoval. A Romana poprvé za těch dvacet minut poslouchala. Přestala sledovat tužky a papíry na stole, smítka na koberci a zadívala se mu přímo do očí.

"Jedná se o speciální a velmi důležitý úkol. Zcela jiný než si byla doposud zvyklá. Máme tu nějakou dobu osobu. Na můj vkus již moc dlouho. Potřebujeme od něj získat informace. Pokud se postaráš, aby Ti řekl, co my potřebujeme vědět, zajistím, abys to už nikdy nemusela dělat"

"Říkal si, že s tím přestat nejde, že je to na celý život," odsekla mu. Tušila v tom levárnu. Nevěděla proč ale věděla, že mu nevěří. A to od první chvíle, kdy jí byl představen.

"Ano, říkal. Nebudu každý měsíc vybírat a zaučovat nové lidi. Mám rozpočet. Ale získat tu informaci je pro mě...naší organizaci...velice důležité a pokud to zařídíš, já zařídím, abys to dělat nemusela."

Romana se nadechla, aby něco namítla, ale Jiří ji přerušil.

"Jak to udělám, nech na mě."

"Proč já? Na to máte určitě lidi."

"Selhali,"

Tak to nebudou odměny, škodolibě si pomyslela.

"Nemám zkušenosti, neuspěju."

"Budu k tobě upřimný,"

To určitě, říkala si v duchu Romana.

"Jsi dobrá, svou práci děláš jak máš, ale přesto jsou s tebou problémy. Nedokážeš se s tím smířit, neustále Ti vadí, že nemůžeš vést svůj původní život, citově se vážeš na lidi. Snažili jsme se Ti pomoct..."

Romana zvedla ruku, aby mu naznačila, že to nebude poslouchat. Ihned to pochopil.

"Zkrátka nabízím Ti, jak z toho ven, aniž by to poškodilo mě nebo tebe."

Nelíbilo se jí to. Nemá žádný důvod jí pomáhat, i kdyby to bylo k jeho prospěchu. Klidně mi to mohl nařídit. Nebo někomu jinému, zapálenějšímu.

"Ne, nemám zájem," zvedla se k odchodu.

"Rozmysli si to. Erik by byl určitě rád, kdyby bylo vše jako dřív."

Nepřekvapilo ji, že o něm ví. Otázka byla, co o něm ví a jestli ví, jak je pro ni důležitý.

"Není pro mě důležitý, je to jen skvělý sex. Nechce se mi na to hledat někdo jiný. Tvé kecy.....tedy řeči o citových vazbách se mě už delší dobu netýkají," snažila se, aby to znělo co nejpřesvědčivěji. Zvedla tašku a namířila si to ke dveřím.

"Až si to rozmyslíš, zavolej," nenechal se odbýt Jiří.

Romana zabouchla dveře. Byl si tak jistý, že to přijme. To by jí zajímalo, proč. Celé je to podivné. Bude se na to muset zaměřit.

Bohužel se u Jiřího zdržela déle než zamýšlela, proto si do práce vzala taxíka, aby nepřišla pozdě. Celý den myslela na rozhovor s Jiřím. Přemýšlela, jestli ji sledují. Mají na to prostředky? Musí být opatrná, jestli se bude chtít vidět s Erikem.

Domů se dostala kolem šesté večer. Nevečeřela, jen se osprchovala a zalezla si do postele přičemž zhasla velké světlo a nechala svítit jen lampičku. To bylo něco málo po půl sedmé. Počkala, až bude po osmé a lampičku zhasla. Již oblečená vylezla z postele a vzala si baťoh s předem připraveným oblečením a základní kosmetikou. V předsíni si nasadila paruku a na to kšiltovku, normálně kšiltovku nenosí, tak by ji nikdo neměl podezřívat, že je to ona. Pokud jí teda sledují. Možná začíná být jen paranoidní. Je to jen pro jistotu. Co kdyby chtěli ublížit Erikovi? Přišlo jí to sice velice nepravděpodobné a přitažené za vlasy (asi se moc dívá na televizi), ale přesto v ní od rána zůstával divný pocit. Rozhodla se, že půjde hlavním vchodem. Pokud ji někdo hlídá, tak to bude jen jeden člověk, více prostředků by na to neuvolnili a bude hlídat zadní vchod, protože je logičtější, že by ho použila. Nebo ten někdo předpokládá, že ona předpokládá, že takhle bude uvažovat...A dost! Napomenula se. Tohle je k zbláznění. Rázně se vydala ke dveřím u předního vchodu. Přes sklo opatrně vykoukla ven. Nic zvláštního. Sousedka venčí toho svého psíka a banda patnáctiletých děcek pije nejlevnější víno na lavičce naproti vchodu.

Vyšla ven a vydala se k Erikovi. Doufala, že bude doma. Když se cítí takhle, nechce být sama. Dlouho se držela zpátky, snažila se. Ale když už to porušila, tak ať to stojí za to, ať je to víckrát. Chyběl jí.

U jeho vchodu měla opět štěstí, někdo šel dovnitř a pustil ji. Nechápala, proč tedy vchod nemají otevřený pořád, když tady každý pouští kohoholiv. Patro si už pamatovala, a tak nebloudila jako minule. Cestou k Erikovým dveřím si sundala paruku, kšiltovku a schovala je do batohu. Zaklepala na dveře. Chvíli trvalo než jí otevřel. Asi už dřímal u televize.

"Budu Ti muset dát klíče," řekl místo pozdravu, vtáhl ji dovnitř a políbil.

XXI. Lenka

Včera večer se stihla s Alešem domluvit na schůzce, aniž by si toho někdo všiml. Na jednu stranu byla zvědavá, co jí poví, na stranu druhou litovala, že mu slíbila pomoc, i když nevěděla přesně, o co jde. Tohle vždycky zavání průserem. Domluvili se, že se sejdou v kavárně, která je nedaleko od hotelu. Kdyby je někdo viděl, řeknou, že projednávají pracovní věci například to, že se Aleš na fotografy málo usmívá. Mají se sejít v 9 ráno. Pak se budou balit, respektive je někdo bude balit a každý se vrátí do svého domova. Tereza a Aleš do luxusně zařízené vily a ona do svého malého bytečku. Mohla by si pořídit něco většího nebo snad domek. Vydělávala dost a tučná výplata byl dostatečný důvod, aby tuto práci dělala, i když na to původně žaludek moc neměla. Teď už si zvykla. Peníze si však šetřila. Pak si pořídí něco přesně podle jejich představ. Možná sekne i s touhle prací a bude dělat zase něco jiného, klidnějšího. Možná se usadí nebo vezme nabídku, která jí přišla nedávno. Neměla v tom zcela jasno. Cestou do kavárny si chtěla koupit v trafice balíček cigaret a doufala, že kavárna bude kuřácká. Teď je většina restaurací, hospod, kaváren a dalších podniků nekuřáckých, což se jí nelíbilo. Smradlavým lidem taky nezakážou používat tramvaje. Ale nijak zvlášť ji to netrápilo, nebyla na nikotinu závislá, podle Lenky bylo všechno jen a jen v její hlavě. Bude moci přestat kdykoliv bude chtít. Aspoň si to myslela. U trafiky byla docela fronta. Měla čas si prohlédnou časopisy, respektive všechny bulvární tisky, protože ty byly krásně vystavené. Vědecké, historické nebo jiné typy časopisů byly v ústraní. Jak jinak. Koho by dnes zajímaly. Hlavně ať víme, co si kdejaká rádoby hvězda vzala na sebe, s kým se vyspala a co snídala. Bože, já v tom zatraceném blázinci žiju, pomyslela si. Přesto všechny takové tisky prolítla očima. Samozřejmě se psalo o udílení cen, kterého se nepřímo zúčastnila. A samozřejmě se psalo o Tereze a Alešovi - jak je to šťastný pár, jak jim to slušelo bla bla. To si nikdo nevšiml, jak je Aleš otrávený? Že jen žijí vedle sebe a tuhle šarádu hrají pro lidi, aby dychtivě četli, kupovali nesmysly a hlavně sypaly peníze, do jedné velké kasy, která nikdy není a nebude dostatečně naplněna. Kdo nechce vidět, si ani nevšimne.

"Nějaký časopis?" Zeptal se prodavač. Konečně se dostala na řadu.

"Ne, děkuji. Luckyny."

Prodavač jí podal cigarety, Lenka zaplatila, sbalila je do kabelky a přidala do kroku. Měla drobné zpoždění, s frontou nepočítala.

Když přišla do kavárny, Aleš už tam seděl, ale neobjednal si. Určitě čekal až přijde ona. Rychle sundala kožené sako a omluvila se za pozdní příchod. Nestačila se ani pořádně usadit a už u nich byla číšnice s otázkou, co si dají. Lenka si objednala cappucino a brusinkový džus a Aleš si dal preso s mlékem a colu. Oba si zapálili.

"Už nechceš přestat?" Prolomil ticho Aleš.

"Nech zdvořilostních otázek a řekni mi, co se děje, jakou pomoc ode mě potřebuješ," pobídla ho. Aleš se nadechl, ale nestačil nic říct, protože ho Lenka znovu přerušila. "Ale nezastanu se Tě, i když jsem Ti slíbila, že Ti pomůžu. Tuhle práci potřebuji. Pomůžu Ti, ale nesmí se o tom nikdo dozvědět. Pokud se na to něco s čím Ti budu pomáhat přijde, zapřu, že jsem Ti pomáhala. Očekávám, že uděláš to samé."

"Proč myslíš, že to bude něco..."

"Protože ses do někoho evidentně zamiloval a chceš s tou osobou být, určitě nejen potají ale i veřejně, oženit se, mít děti atd. Ale ty jsi vázaný smlouvou a tohle Ti u Terezy, Karla ani u lidí neprojde...

"Na lidi seru, už mám toho plnou pr..." zarazil se, protože se blížila číšnice s nápoji. Když odešla, Aleš rychle pokračoval, aby ho Lenka zase nepřerušila.

"Podívej, povím Ti to pěkně od začátku a pak se dostanu k tomu, co po tobě potřebuji."

Lenka přikývla, típla cigaretu, ale hned si zapálila další.

"Náhodně jsem se seznámil s jednou dívkou. Neznala mě. Je to vůbec možné?"
Lenka na něj upřela pohled, který jasně naznačoval, že teď mluví jako nějaká nafoukaná hvězdička z průměrného seriálu.

"Takhle jsem to nemyslel a ty to moc dobře víš. Nejdřív jsem si myslel, že to na mě hraje. Ale i tak jsme se začali scházet a vypadalo to, že mě opravdu nezná. Přesto jsem ji neřekl své jméno, tedy mé umělecké jméno, pod kterým jsem všeobecně známý. Jednoho večera jsem na ni vybalil pravdu, kdo jsem atd a ona mě fakt neznala - nepoužívá...tedy aspoň nepoužívala internet, ani na televizi se nedívá...."
"Je z téhle planety?" Zavtipkovala Lenka. Ale Aleš na vtipy neměl náladu, a tak to přešel a pokračoval dále.

"Trochu se zlobila, že jsem ji trochu původně lhal, ale odpustila mi. Po té jsme spolu prožili opravdu krásné chvíle, samozřejmě v naprostém utajení, většinou u ní doma v noci, večer nebo jsme někam vyjeli na víkend, na úplnou samotu. To bylo v době...

"Kdy si nechodil s Terezou, po vašem velkém rozchodu, kdy o tom média pořád psala..." zase ho Lenka přerušila.

"Přesně tak."

"Pak přišla ta smlouva, nastěhovali jste se k sobě a byly zase pár nebo to aspoň předstíráte pro veřejnost," na chvíli se odmlčela. Pak jako by jí svitlo "Ty ses s ní kvůli Tereze a té smlouvě rozešel?! Srabe? Čím Tě přinutili?"

"Přišel za mnou Karel a věděl o ní. Nevím, jak, do prdele...byl..byli jsme tak opatrní. Nejdřív to zkusil po dobrém, pak mi vyhrožoval. Pak přišel s tou smlouvu a prostě mi nařídil, ať to s Patricií...to je ta dívka...ať to s ní ukončím." Aleš vypadal rozčíleně. Zapálil si další cigaretu.

"Řekl jsem mu, že ne a že pokud bude na mě tlačit, zajdu do nejbližšího bulvárního tisku a zveřejním, že mám novou dívku a s Terezou je definitivní konec."

Lenka na něj nevěřícně koukala. To fakt udělal? Tohle řekl Karlovi? Do hazlu, stejnému Karlovi, kterého znají oba dva? Který je neústupný a jde si za svým dokud to nedostane?

"Pak se Patricie přestala ozývat. Dostal jsem vážně strach, že jí Karel něco udělal...jasně říkal jsem si, že je to paranoidní a že čtu moc detektivek. Ale když mi několik dní neodpovídala na telefony a pak byla nedostupná, zašel jsem k ní domů. Nikdo neotvíral. Ale měl jsem štěstí, potkal jsem nějakou její sousedku a ta mi řekla, že měla nehodu a je v nemocnici. Vykašlal jsem se na všechno a hned letěl do nemocnice. Nepoznala mě."

"Ztráta paměti?" Neptala jsem se už na to? Napadlo Lenku.

"Údajně ne. Podle doktora."
"Jak si se mohl dostat k takovým soukromým informacím?"
"Když chce pan doktor fotku své dcery s nejslavnější osobou..."
Lenka se zase na něj podívala pohledem, který jasně říkal, že není zvědavá na nafoukané hvězdy.

"Ptala ses," řekl omluvně Aleš a pokračoval dále. "Neměla žádnou nehodu, kde by se praštila od hlavy. Udělalo se jí špatně, odvezli jí do nemocnice, udělali vyšetření a samozřejmě na nic nepřišli. Několik dní zvracela, nemohla nic sníst, měla křeče atd. Byla tam pěkně dlouho. Podle doktora si pamatovala na rodiče, sestru, kde pracuje, kamarády, co má rada, barvy....jen na mě ne. Je za tím Karel."

"Jsi fakt paranoidní," podívala se na něj přísně Lenka.

"Nejsem. Když jsem se vrátil zpátky domů, byl tam Karel a podepsal jsem tu smlouvu. Řekl mi, že to mohlo dopadnout hůř, ale chtěl mi dát šanci."
"Třeba mluvil úplně o něčem jiném."

Teď se přísně podíval Aleš.

"Nekoukej na mě jako na blbku," rozzlobila se Lenka. "Zní to dost nevěrohodně. Kdybys to někomu říkal, myslel by si, že sis šlehnul více fetu."

Lenka přemýšlela. Zapálila si další cigaretu, už třetí. Po asi deseti minutách ticha a přemýšlení na obou stranách, Lenka nakonec promluvila.

"Co po mě teda potřebuješ?"

"Ještě si mě nepamatuje. Nedalo mi to, snažil jsem se vydržet kvůli ní, ale neodolal jsem a jel jsem za ní. Nepoznala mě a dokonce přede mnou utekla. Potřebuji, aby si na mě rozvzpomněla, potřebuji alibi, když budu s ní, potřebuji přítele, skutečného....tebe....potřebuji s ní útéct, být s ní..."

"Klid klid, pochopila jsem to. Ježíš márjá ty seš fakt zamilovaný."

"Miluju ji!"

"Uklidni se."

"Musím být s ní, ale nesmí se jí nic stát, nesmí se to dozvědět Karel."

"Jak to chceš ksakru udělat?! Všichni si myslí, že jste s Terezou dokonalý pár. Sypou se z toho peníze, které živí nás všechny."
"Na peníze seru."
"Protože jich máš dost z těch debilních filmů!"
"Klidně Ti je všechny nechám."
"Pokud s ní chceš utéct a někdo začít žít, budeš nějaké potřebovat."

"Vážně, víš jak na tom s penězi jsem. Za pomoc Ti zaplatím."

Tohle už znělo lépe, napadlo Lenku.

"Stejně se mi tomu nechce věřit," řekla opatrně.

"Já vím, je to šílené," rozhodil rukama a opřel se o židli.

"Nějaký nápad?"
"Prostě zmizet."

"Pěkně debilní."

"Máš lepší?"

"Musím o tom přemýšlet."

Lenka o tom skutečně přemýšlela. Přemýšlela o tom, když šli z kavárny, když se balili, když jeli všichni domů. Nemohla tomu uvěřit, nemohla kvůli tomu usnout. Bude o tom muset ještě hodně přemýšlet. Ale peníze byly dobrá motivace.


Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama