Alice, Romana, Patricie - 5. část

13. prosince 2015 v 23:34 |  Alice, Patricie, Romana
XV. Alice

Ležela v napuštěné vaně. Voda byla neustále horká, protože si teplou vodu připouštěla, vždycky když vystydla. Přemýšlela o Radkovi. Sice to chtěla nechat až na zítra a dnes jen odpočívat, případně si číst v posteli nějakou dobrou knížku dokud neusne, ale nešlo. Myšlenky se jí pořád vracely k Radkovi a SMS, kterou od něj (?) ráno dostala. To bylo ale přece nemožné. Vždyť zemřel, viděla ho v márnici. Mohl to všechno někdo naaranžovat? A proč by to dělal? Tady nejsme v žádném šíleném románu, ale v obyčejném životě. A já jsem zcela obyčejná, nezajímavá, řekla si nahlas. A co Radek? Jaké měl tajemství? Byla jeho smrt opravdu jen nehoda nebo je v tom víc? Odkud má začít? Možná od té debilní sousedky Patricie, možná spolu opravdu nic neměli. Vždycky Radkovi věřila, ale jakmile se začal o něco zajímat a ona nevěděla o co a on jí to nechtěl říct, semínko podezření bylo zaseto a začalo jí pěkně zžírat.

Ty krabice, napadlo ji najednou.

Když Radek zemřel, dlouho nechala jeho věci jen tak, jako by stále žil. Nemohla se s tím smířit, ani teď s tím není zcela srovnaná. Asi se s jeho smrtí nikdy nevyrovná. Později dala jeho věci do krabic, ale nijak si je neprohlížela, bylo to pro ní ještě moc bolestivé.

Teď by je měla prohlédnout pořádně, třeba tam něco bude, měla by prohledat celý byt, pokud Radek v něčem jel nebo na něco přišel nebo neví…nevěděla co nebo jak, kdy a kde to začalo, ale musí na to přijít. Musí. Musí se dozvědět, zda Radek žije nebo je to jen něčí krutý žert. A začne u těch krabic. Vytáhla špunt z vany, popadla ručník, rychle se utřela, převlékla do pohodlného pyžama a namířila si to krabicím. Nechala je ležet v ložnici. Rozložila si je po celé místnosti a otevřela je. Ve třech bylo oblečení, v jedné pošta, dokumenty apod., v další všechny možné krámy z jeho šuplíků. Povzdechla si, tohle jí zabere celou noc. Než se do toho pustí, uvaří si kávu.

XVI. Patricie

Neviděli se několik týdnů. Aleš musel natáčet nový film a ona nemohla za ním přijet. Nejenže na to neměla peníze a od Aleše si to přes všechny jeho protesty nechtěla nechat zaplatit, ale neměla už tolik dovolené, musela pracovat jako všichni ostatní. Chyběl jí, ale dnes pozdě v noci by se měl vracet z natáčení, takže zítra se jí možná ozve a uvidí se, možná už zítra. Pokud nebude mít nějaké jiné povinnosti. Nikdy si nepomyslela, jak moc mohou mít herci/celebrity nabitý program. Celou tu dobu, co byl pryč, měla nutkání si zajít na internet do knihovny a pročíst bulváry. Sice to asi není pravda, ale aspoň nějaké informace by o něm měla. Sice ji občas zavolal nebo napsal, ale bylo to zoufale málo, jednak údajně neměl čas a jednak nechtěl, aby se jejich vztah provalil, takže byl hodně opatrný. Někdy až moc, podle jejího názoru. Tyhle myšlenky nikam nevedou, napomenula se. Přece se z ní nestane stíhačka a žárlivka. Napila se ledového čaje, zhasla lampičku, zavřela oči. Bude spát, byla tak utahaná, Za chvilinku už spala jako zabitá.

Probudily ji až něčí studené ruce a funění do ucha. Nejdříve zpanikařila, pak si uvědomila, že dala Alešovi klíče od svého bytu. Otevřela oči. Byl to on. Byl tady, u ní. Srdce jí poskočilo radostí a také úlevou. Že se vrátil a že se vrátil k ní.

"Ahoj, z letiště jsem hned jel za tebou," políbil ji.

"Výborný nápad, celebrito," škádlila ho. Zamračil se, protože neměl rád, když ho oslovovala takto.

"Ale no tak, tolik jsem se na tebe těšila," přitáhla ho k sobě a políbila ho, polibek ji oplatil. Už se nezlobil. Na ní se nešlo dlouho zlobit.


Ze spánku ji vytrhl zvuk. Zašustění čehosi.
"Ach můj Bože," zašeptala a srdce měla až v krku. Zachvátila ji panika a strach. V ruce sevřela nůž. Co nejtišeji vylezla z postele, dřepla si a pak lehla na podlahu. Odplazila se ke skříni, za jejíž bok se schovala. Nechtěla, aby jí někdo nebo to něco vidělo přes prosklené dveře. To byl taky pěkně idiotský nápad si pořizovat prosklené dveře. Určitě je to něco, napadlo ji a pevně sevřela nůž. Také ji napadlo, že pokud je to to něco, tak jí ten nůž vůbec nepomůže. Poslouchala. Chvíli bylo úplné ticho. Jako v hrobě, pomyslela si. A pak to zase uslyšela. Ten zvuk. Šustění. Šustění pláště té černé tmavé bytosti odnikud. Určitě je to ono a při tom pomyšlení cítila, jak jí slábnou nohy. Nebude schopná pohybu, pokud jí to najde a určitě jí to najde. Její byt není tak velký a je ještě tma. Sakra, kolik je vlastně hodin? Přemítala v duchu. Zase ten zvuk, Ach ne, panikařila.

"No tak vzchop se, věděla si, že ten den přijde, že je to jen otázka času," napomenula se v duchu a opatrně vykoukla zpoza skříně. Ke dveřím do ložnice se to ještě nedostalo. Přes dveře neviděla žádnou postavu. Nakonec ty prosklené dveře nejsou tak špatným nápadem, usmála se. Připlazila se ke dveřím a zaposlouchala se, nic neslyšela, Opatrně roztřesenou rukou sáhla na kliku a co nejméně hlučně dveře pootevřela. Zastavila se a zaposlouchala se. Nic. Žádné kroky, šustění ani zvuky. Třeba se vznáší, ty tmavé pláště jsou tak dlouhé. Nejsou vidět ani boty, ani nohy, pokud nějaké ty bytosti mají. Dveře z ložnice vedly přímo do obýváku. Přes škvíru nakoukla, zda je bytost v obývacím pokoji. Nic neviděla, ale přes škvíru nemohla vidět všechno. Přesto se odhodlala dveře otevřít. Nikdo tam nebyl. Ještě zbývali další místnosti. Začne kuchyní. Pomalu se plížila směrem ke kuchyni. Zase to uslyšela. Ten zvuk. Určitě je to v kuchyni. Třásla se. Zimou nebo strachem? Asi obojím. I když přes noc nechala topení zapnuté. No jasně, teď je tak důležité o tom přemýšlet, zanadávala si v duchu. Znovu se přemohla a opatrně vykoukla z obýváku do malé chodbičky, která vedla do kuchyně. Uviděla to. Velké, tmavé černé, plášť, šustění. Bylo to k ní zády. Polekalo jí to. Přestože věděla, že to v bytě je, vyděsilo jí to, když to uviděla. Když po něm nůž hodí a trefí se, bude v bezpečí. Ale neumí házet nožem, natož se trefit. Když vyběhne, překvapí to, nestihne zareagovat a třeba se jí zadaří nůž do něj zabodnout. Nebo se nenápadně bude k tomu přibližovat a doufat, že si jí to nevšimne. Než se stačila rozmyslet, to něco se k ní otočilo a zadívalo se jí to do očí. Krve by se v ní nedořezal. Připravila se k útoku, i když věděla, že jí to nepomůže. Ale nebude jen tak čekat jako prase na porážku. Napřímila se.

K jejímu překvapení, to něco otevřelo okno a vyskočilo ven do tmy. Ze třetího patra. Bylo to tak rychlé, ani nestihla zareagovat, zakřičet, pokusit se ho chytit? Byla v šoku. Čekala všechno, jenom takovou reakci ne. Stála tam dobrých deset minut než si uvědomila, že jí je hrozná zima, díky otevřenému oknu. Zavřela okno. Až teď si uvědomila, že tam celou tu dobu stála po tmě. Rychle spěchala k vypínači, aby ho zapnula. I tu bytost pronásledovala od obýváku po tmě. Co by se vlastně stalo, kdyby rozsvítila? To nevěděla. Věděla jen, že chodí výhradně za tmy. Moc toho o nich nevěděla. Jen informace co zjistila během návštěv a setkání s těmito bytostmi. A to že se jich velice bojí, víc než čehokoliv jiného.

XVII. Romana

Zase pršelo. Zatracené počasí, zatracená práce, zatracené všechno, myslela si, cestou do kanceláře. Ale ne do té, která ji živí. Bylo to divné, nezvyklé a nečekané, ale Jiří ji zavolal pozdě v noci a nejdřív ji požádal, po tom co ho poslala do háje, nařídil, aby se ráno před svou skutečnou prací zastavila k němu do kanceláře, která byla v odlehlé části města. Takže musela 10 minut pěšky k autobusové zastávce, po dalších 10 minutách jízdy přesednout na autobus směr Kobovice a vystoupit až na konečné. A to vše v dešti. A to mi za to neplatí, k čertu, nadávala v duchu. Bylo to zvláštní. Po telefonu s Jiřím, už neusnula. Neustále přemítala, co tak naléhavého může chtít, že to nepočká na poradu, která se bude konat zanedlouho. Všechna hlášení poslala. Všechnu práci odvedla pořádně, tím si byla jistá. Že by se stalo něco mimořádného? Nevěděla. Za chvíli tam bude a zjistí, co se děje. Rozhlédla se po lidech v autobusu. Všichni takhle ráno byli zamračení nebo měli zavřené oči a podřimovali. Až na patnáctileté dívky, co se neustále hihňaly a o něčem důležitém si špitali. Nesnažila se zachytit jejich hovor, jenom ji tiše záviděla. Tu beztarostnost. A nejen těm mladým školačkám. I těm všem lidem, co vedou normální život. Sice musí do práce takhle brzo ráno, plahočit se autobusem, pak patrně poslouchají celý den debilního šéfa a večer doma uřvané děcka. Ale aniž by o tom věděli jsou šťastní. Večer zasednou k jednomu z těch hloupých seriálů nebo si na internetu přečtou bulvár, aby se dozvěděly nějakou pikantnost o své oblíbené celebritě. Je to jako mor. Za chvíli nás to pohltí, najednou ji napadlo. I přesto všechno jim záviděla, protože ona tohle mít neměla.

"Jo to je protože ses takovým lidem posmívala," povzdychla si a vystoupila z autobusu, protože řidič už hlásil, že se jedná o poslední zastávku. Počkala, až odjede, přešla silnici a vydala se po známé cestě směrem k žlutě natřené budově z počátku 19. století. Budova byla několikapatrová a nacházely se tam nejrůznější firmy, od personálních agentur až po pojišťovnu a samozřejmě doktoři. Romana vstoupila dovnitř a namířila si to do třetího patra, které měla pronajmut společnost, kam měla namířeno.

"Dobré ránko, přejete si?" Usmála se na ni opravdu krásná blondýnka s výbornou náladou vzhledem k tomu kolik bylo hodin.

"Zdravím, mám domluvenou schůzku s panem Roubalem. Romana Drahotová."

Recepční bez řečí zvedla telefon a ohlásila ji.

"Pan Roubal Vás očekává, víte..."
"Cestu znám, díky," přerušila ji Romana a vydala se k Jiřímu.

Měl pootevřené dveře a s někým mluvil, šeptem a rychle. Nechtěla je vyrušovat, nebyla si jistá, jestli zaklepat, a tak poslouchala.

"Rozrůstá se to. Jeden začne, přidají se ostatní, vím o čem mluvím!" Naštvaně šeptal hlas, který Romana nepoznávala.

"Uklidni se. Nestalo se to tolikrát."

"Já bych to zakázal a budu zákaz prosazovat."

"Pokud se to zakáže, pak to bude neudržitelné,těm lidem už nic nezbude," oponoval Jiří. "Už toho nechme," řekl již mnohem smířlivěji. "Romana je tady, přidělím ji na úkol AR3, jak bylo dohodnuto."

"Taky pěkná volovina. To zavání průserem. Ty moc dobře víš jaká je...."

"Ale přehlasovali jsme Tě," přerušil ho Jiří.

"Varoval jsem Tě," zakroutil hlavou ten neznámý a dal se k odchodu. Romana neváhala a rychle zaklepala.

"Ahoj Jiří," vešla dovnitř.

"Ahoj," odpověděl jí a přemýšlel, kolik toho slyšela. Neznámý muž nepozdravil a beze slova odešel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama