Alice, Romana, Patricie - 2. část

24. listopadu 2015 v 8:58 |  Alice, Patricie, Romana
IV. Alice

Domů přišla až v sedm večer. Zdržela se v práci. Zase. Marně přemýšlela, kdy tomu tak nebylo. Hlava ji bolet nepřestala. Ani po dvou prášcích. Dala by si kávu, ale ihned si to rozmyslela. Nalila si do velké sklenice vodu a na jeden zátah ji vypila. Byla tak utahaná. Tašku s nákupem nechala u dveří a zamířila rovnou do ložnice. Nerozsvítila. Tmy se nebála. Navíc byla přesvědčena o tom, že útočníka uvidí už z dálky, pokud bude tma. Sundala si jen kalhoty, navíc neměla sílu. Lehla si a snažila se usnout. Ale nešlo to. Měla pocit, že se ji ta hlava rozskočí. V leže se pustila do hledání prášku, šátrala po nočním stolku. Určitě tam jsou, má je tam vždy nachystané.

"Hledáš tohle?" Ozval se hlas. Jeho hlas.



"Ty jsi tady? Jak?....Kdy..?" Zapomněla na bolest hlavy, vyskočila z postele a objala ho. Políbili se. A pak se pomilovali.

"Chyběl si mi."

"Ty mi taky."

Probudila se. Chvíli jen tak ležela a přemýšlela o tom, co se stalo. A stalo se to? Nebyla si jistá. Byla zmatená. Hlava ji bolela ještě více než před tím. Podívala se na noční stolek. Prášky tam nebyly. To znamená, že to bylo skutečné. Protože prášky vždycky nechává na stejném místě a teď tam nejsou a on je vzal. Zvedla se z postele a dala se do hledání. V ložnici nebyly, ani v lékárně. Prohledala kuchyň i obývací pokoj. Nic. Vrátila se do ložnice, sedla si a přemýšlela. O tom co se stalo...nebo nestalo? Blázním snad? Přemítala, udělalo se jí nevolno. Sklopila hlavu ke kolenům a náhle si všimla. Ty prášky...ležely pod postelí. Mrskla s nimi o zeď.

"Proč? Nerozumím tomu!!!!" Zařvala a rozbrečela se. O půl hodiny později se uklidnila, udělala si čaj, nalila si další sklenici vody, zapnula počítač a dala se do prezentace, kterou musela do zítřka dodělat.

"Kondom," zašeptala najednou. Použili jsme kondom. Zcela zapomněla na prezentaci a šla do ložnice. Zase nic. Koš v kuchyni napadlo ji. Rozběhla se do kuchyně, ale pak se zarazila. Chci to vědět? Zeptala se sama sebe.

Lepší je mít hroznou jistotu než žít v nejistotě.

Podívala se do koše. Ležel tam.

V. Patricie

Byl u ní doma. Bylo to poprvé. Měla malý dvoupokojový byt, ale byl útulný a pěkný. Malý, čistý, neznámý. Tady se on mohl schovat před celým světem. Mohl jí důvěřovat, protože ona zjevně nevěděla, kdo je. Určitě to nevěděla. Nebo věděla, zjistila a nechtěla mu to říct - aby se neztrapnila? Nebo jí to vyhovovalo takto? Nebo to prostě jen neví, klid uklidni se. Je možné, že mě nezná, doufal. Bylo to tak lepší. Cítil se tak šťastný. Měl bych jí to říct, zase ta vtíravá myšlenka, rozzlobil se. Nechci jí to říkat. Mohlo by se to celé pokazit. A to on nechtěl. Když ji viděl poprvé, netušil, že bude cítit, to co cítí. Netušil, že to při jeho životním stylu a práci jde. Nejdřív ho zaujalo jen to, že ho nezná. A pak ten její smích. Pak ji na na chvíli podezříval, že to na něj jen hraje. Na to zjistil, že to nehraje. Tak ji někam pozval, jednou, dvakrát, třikrát a tak dále a tak dále a pak se přistihl, jak na ní myslí, jak na ní myslí často, jak se nesoustředí. Uvědomil si, že je zamilovaný.

Ona byla zjevně taky. A byla by i dál, kdyby se dozvěděla pravdu? Stejně je zvláštní, že na to ještě nepřišla. Je to jen otázka času. Pak by se mohla zlobit ještě víc, že nebyl upřímný, určitě se bude zlobit, ženy upřímnost chtějí, nebo si to alespoň myslí a když jim ji člověk dopřeje, zlobí se. Jak si bude ale pak jistý, že s ním je pro něj a ne pro to ostatní jako ty ostatní krávy....ale ona už s ním je....pokud to nehraje. Začínám být paranoidní, pomyslel si. Vybalím to na ní a podle reakce poznám, zda to věděla, rozhodl se.

"Copak Tě dnes trápí?" Pohladila ho po vlasech a usmála se.

"Musím Ti něco říct..." začal a asi dost blbě, dle jejího výrazu, napadlo ho.

A je to tady, je mi s tebou hezky, ale....

Je mi s tebou pěkně ale mám moc práce nemám čas na vztahy, mám nemocnou mamku, babičku, mám jinou....napadlo ji milion věcí, co by teď mohlo přijít. Už to zná moc dobře. Začala se připravovat na nepříjemný závěr docela příjemného večera.

"Měl sem Ti to říct hned, jak jsme se poznali, ale bál jsem se....a uznávám bylo pro mě lepší, je když to nevíš..asi...ale musím to říct, stejně se to dřív nebo později dozvíš, vlastně je zvláštní, že jsi ještě na to nepřišla...."

Je ženatý, usoudila.

"Jsem Aleš Warta".

Zamračila se.

"Říkal si, že se jmenuješ Aleš Vadica...proč by sis vymýšlel příjmení....?"

Ona nekecala, netuší kdo jsem, ulevilo se mu.

"Tak se jmenuji, jmenoval...Aleš Warta je mé umělecké jméno...teda spíš pseudonym....jsem herec filmový, snažím se být i divadelní ale není to tak snadné po tom šíleném úspěchu té střelené romance Rozbouřené srdce...." zarazil se, nechtěl vyznít nevděčně nebo se před ní chvástat.

"To mi něco říká...viděla jsem asi plakát do kina...to je ta blb...promiň ten film co má 5 nebo 6 dílů?"

Přikývl.

Usmála se a chytila ho za ruku: "Tak ty jsi herec? Proto tolik tajností s tvou práci...přiznám se, že se mi ulevilo...nechápu, proč ses mi to bál říct. V jakém záběru Tě uvidím? Jsi tam minutu nebo snad déle?" Najednou se nadchla.

"Ty se vážně nedíváš moc na televizi, nečteš bulvár a nemáš doma internet...?"

Nepatrně přikývla a začervenala se.

"Hrál jsem Waldemara Kosaka, hlavní roli...."

Vytřeštila na něj oči a pak se začala smát. Když viděla jeho tvář, došlo jí, že to není vtip. Že před ní asi opravdu sedí nějaká filmová hvězda. Ale ona neví vlastně jaká. Aleš vytáhl iphone a napsal do google své jméno. Vyhodilo to přibližně 16 000 000 výsledků - odkazy, fotky, oficiální stránky, neoficiální, facebook, bulváry....

Seděla bez hnutí. Asi by si měla pořídit internet, napadlo ji.

Probudila se. Neustále se jí opakoval tento sen. Bylo jí to tak povědomé, blízké, jako by se to stalo. Ale to se přece nemohlo stát...

Panika. Podívala se na hodiny. 2 ráno. Ještě byla tma. Měla rozsvíceno. Pod polštářem připravenou baterku - pro případ...kdyby vypnuli proud. Vedle polštáře nůž - taky pro případ. Musel ji vypadnou z ruky, rychle ho popadla. Opatrně se podívala pod postel. V pořádku. Zaposlouchala se. Žádný zvuk. Zřejmě je to v pořádku. Dnes se ale neodvážila vylézt z postele na prohlídku celého bytu.

VI. Romana

Park, kam měla namířeno, nebyl daleko od jejího bytu, ale v tom dešti jí přišlo, že je příliš daleko, nejméně 10 kilometrů. V hlavě si přehrávala svůj plán. Byl prostý. Dnes použije moment překvapení. Oba se neviděli dlouho, budou tedy trochu neopatrní, zapomenou se a v tu chvíli je překvapí a prostě zneškodní. Žádné zdržování. Musí doma ještě umýt nádobí nebo ji přijde přivítat ke dveřím a vyčistit vanu, protože je vážně nechutná.

Lidi by si měli uvědomit, že žádní upíři, vlkodlaci, zlé víly, příšery, co plivou oheň apod nejsou. Ona je za tu dobu teda nepotkala. Z toho usuzovala, že neexistují. Pravé zlo, nebezpečné bytosti před kterými by se měli všichni mít na pozoru a která ona musí likvidovat vypadají naprosto neškodně. Ve dne ani v noci je nerozeznáte od obyčejných lidí. Možná jsou to vaši kamarádi, váš partner, manžel, učitelka matematiky a vy to ani nevíte a pak v nestřeženou chvíli se to dozvíte, to už bude patrně pozdě. Organizace, která se o to celé stará, má také omezený rozpočet. Není to jako ve filmu, je to jako v knihovně, na úřadě, ve škole, prostě máte rozpočet a pokud ho překročíte, nikdo vás nepochválí. Takže jednou za čas je tzv. Stopka a vy nemáte nic dělat a nakonec jste rádi. Nebojujete proti těmto pravidlům jako směšní hrdinové ve filmu, jste rádi že máte volno a můžete jít do kina nebo na rande, z kterého se vyvine sex, v žádném případě vztah, protože na ten prostě s tímhle vším není čas. Každá akce se musí pečlivě zapsat do formuláře s podpisem a razítkem a poslat na určenou adresu. Vše se dokumentuje jako všude. A nejste sám jediný osamocený hrdina, je vás víc v různých městech. Jenže jste tak nasraní, že vás ostatní nezajímají. Vidíte je jednou za měsíc na pravidelné poradě.

Konečně došla k parku. Tady přestala přemítat a začala se soustředit, protože v tuto chvíli vždy dostala strach. Ano bála se, vždycky.

Fotky a videa viděla tolikrát, že by je poznala ve tmě, za rok, bez brýlí se zavřenýma očima. Jo nosila brýle. A ne proto aby schovala super lazerový zrak nebo nějakou takovou blbinu. Opustila pěšinku a pro jistotu se prodírala mokrou neposekanou trávou. Z tašky vytáhla glock 19 a nasadila na něj tlumič. Ušla asi 50 metrů, tašku položila na zem a schovala se za strom. Čekala. Za 10 minut by měli dorazit. Domlouvali si to dva měsíce. Půl roku se neviděli. A i když věděli, že to je nebezpečné, určitě to nebezpečí byli ochotni podstoupit. Ano i příšery se milují a chybí si. Aspoň někdo, napadlo ji při bolestivé vzpomínce. Jakmile přijde domů, vytáhne fotky z krabice a ponoří se do vzpomínek. Jediná věc, která jí zbyla a na kterou se těšila.

Uslyšela kroky. Ještě více se přitiskla ke stromu. Poslouchala. Nejhorším na tom je, že oni vypadají jako lidé, i když nejsou. Jako byste zabíjeli obyčejné lidi. S tím se nedá vyrovnat. Lepší je o tom nepřemýšlet, prostě to udělat. Pro dobro všech.

Blížili se. Nemluvili. Beze slova se posadili na lavičku. Na jejich lavičku. Dřív se tu scházeli pravidelně, nemuseli se schovávat. Políbili se.

"Sandro, tolik si mi chyběla, je to už dlouho co...." nedopověděl to. Romana ho střelila zezadu do hlavy. Než si Sandra stačila uvědomit, co se stalo, zastřelila i ji. To byl fofr, napadlo ji. Střílet před tím neuměla. Naučila se to po tom, co se to dozvěděla. Organizace dala každému takovému základní průpravu. Ale střílení nebylo tak snadné, jak si myslela. Ve filmech to vypadá tak jednoduše. Pro ni to byla nelehká složitá věc, byla přesvědčena, že se to učila déle než ostatní. Naštěstí se střílet nakonec naučila. V podstatě nevěděla na co kdy měla talent, snad na nic, všechno měla vždy vydřené, pracně naučené, nic nešlo samo a snadno. Nikdy o ní nikdo neřekl, ta holka má talent na to nebo ono. Rychle z tašky vytáhla rukavice a pečlivě zabalené speciálně upravené pytle. Nevěděla, jak upravené, jen věděla, že ty dva do nich musí do 20 minut zabalit, aby neviděla jejich skutečnou podobu. Bylo to prý tak lepší. A jí to vlastně bylo jedno, nechtěla tu skutečnou podobu znát. Udělá to, protože se to musí, zavolá na příslušné číslo, půjde domu, pak vyplní formulář a bude si zase na chvíli hledět svýho než ji poštou přijde další informace, fotky atd. Obyčejnou poštou, obyčejný dopis, ne doporučený - nejlepší způsob dopravy, o dopisy se dnes již nikdo nezajímá, o dopisy, které se jeví jako dopisování mezi dvěma kamarádkami už vůbec ne. O to, kdo to posílá se nestarala. Ona má něco vykonat. Jiní v organizaci se starají o hledání těch zlých. Když byla těla zabalené a nábojnice posbírané, vytočila příslušné číslo.

"Jiří," ozvalo se na druhém konci.

"Hotovo, formulář pošlu." Řekla a zavěsila. Do minuty někdo přijede a těla odveze, do zpráv se to nedostane. Vzala si tašku a spěchala domů. Boty už měla promočené. Těšila se domů do tepla. Udělá si čaj, prohlídne si fotky a půjde spát. Nádobí a vana počká do rána. Domů skoro běžela, u vchodu byla za dvacet minut. Ale nebyla tam sama. Stál tam Erik. Zaklela, na to teď fakt nemá náladu. Zahlédl ji, už nemůže použít zadní vchod, vzdychla.

"Ahoj, já...zastavil jsem se za tebou, nebyla jsi doma, tak jsem počkal...vím, že jsi říkala, že...."

"Zadrž...." nenechala ho dokončit větu. "Nejde to..."

"Říkala si, že si to potřebuješ promyslet..."

"Promyslela jsem to, nejde to, už jsem Ti to říkala."

"Ale já..." neposlouchala ho, nemohla. Hledala klíče. Tak kde jsou, do pytle, brblala si pro sebe. Konečně, má je. Rychle odemkla a zabouchla dveře. Už jen slyšela, jak jí říká, že ji miluje.

"Já Tě taky miluji," zašeptala. Byl, je to ten nejlepší kluk, kluk na celý život. Než musela začít dělat to, co dělá, měli pěkný vztah. Neříká, že se občas nehádali, ale kdo se nehádá, že. Pak začala většinu času trávit jinde než doma - buď v práci nebo na lovu. A tak se to pokazilo. Odstěhoval se, opustil ji. Chyběl jí. Ale ona jemu taky. Po měsíci se chtěl vrátit, chtěl vědět co se stalo, zda má jiného, zda to můžou vyřešit. Řekla mu, že si to promyslí. Přemýšlela o tom hodně, ve dne, v noci, přemýšlela o tom i teď, i když bylo rozhodnuto. Ale nic nevymyslela, nefungovalo by to. Musela by být pryč jako teď, neměli by na sebe čas a navíc netušila, jak by mu vysvětlila její neustálou nepřítomnost. Už tehdy pro to neměla vysvětlení. A říct pravdu? Nemohla. Stejně by jí nevěřil. Na to ho znala moc dobře.

Konečně byla doma. Mokré tenisky dala na noviny pod topení, tašku hodila pod postel. Vyhřála se ve špinavé vaně napuštěné horkou vodou. Vzala si teplé pyžamo, ponožky, uvařila si čaj a ze skříně vytáhla krabici s fotkami. S krabicí si zalezla do postele. Její nejoblíbenější část dne vlastně noci. Dala se do prohlížení - společných fotek s Erikem. Předem si nařídila budík, bylo už pozdě a ona vždycky u toho usnula. Ale když měla štěstí, zdálo se jí o něm.

Pokračování příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama